Někdy se to tak hezky sejde

Ten den mě potkaly dvě situace, a obě byly úzce propojené s dobou před listopadem 1989 a vlastně jsou se mnou úzce propojené stále.

Ráno v radiu hráli písničku, Letí šíp savanou a s ním letí srdce mé, kam ten šíp dopadne, tam se sejdeme...

... a lups ho, ve vteřině jsem se přenesla do kolínského divadla, kde jsem byla zaměstnaná od 1. května 1968 jako uklízečka a šatnářka, abych za dva roky, když šla stávající nápověda, Soňa Trnková, do důchodu, začala napovídat místo ní.

V té době byl v divadle předsedou ROH, což byla zkratka pro Revoluční odborové hnutí, herec Svatopluk Šíp a místopředsedou ROH byl herec Jaroslav Toť. Už v té době a vlastně celé sedmdesátky i osmdesátky jsme výše uvedenou písničku zpívali tak, jak ji pro nás upravil náš kolega Jaroslav Toť, místopředseda ROH.

Letí Šíp Kolínem a s ním letí Jarda Toť, kam ten Šíp dosedne, bude schůze ROH…

A teď pojďme do současnosti.

Včera jsem jela do Činoherního klubu, na opakovací zkoušku hry Ošklivec, a když jsem se vrátila domů, koukala jsem chvilku na zprávy v televizi.

Sedm vyvolených tam poklepávalo na základní kámen nějaké monstrózní budovy, která se začne stavět, a v další reportáži zase osm vyvolených stříhalo pásku, ale nevšimla jsem si, před čím, protože jsem se musela smát.

„Poklepávači a střihači přežijou všechno,“ řekla jsem si, jako si to ostatně řeknu pokaždé, když vidím střihače a poklepávače a nejsem sama, kdo si to řekne, a v tu chvíli mě poprvé v životě napadlo, jak by se to dalo dělat jinak!

Bude se stavět škola? Tak ať na základní kámen klepou kladívky děti! Škola bude přece pro ně!

Bude se stavět dům pro seniory? Ať klepou kladívky senioři!

Otevírá se něco nového? Tak ať pásku stříhají dělníci, kteří na novém objektu pracovali!

O tomhle svém nápadu jsem napsala blog a reakce v diskusi byly všechny kladné!

A jestli vás zajímá, kde budou poklepávači, když nebudou poklepávat, tak na to mi dal v diskusi u blogu jednoduchou odpověď můj kamarád Václav! Napsal: Poklepávači budou stát v anonymním hloučku opodál a budou se poklepávat po ramenou.

Kamarád Milan se mnou v diskusi také souhlasil: Ti poklepávači kladívky napříč politickým (i režimním) spektrem mi taky pěkně lezou na nervy. Někteří ta kladívka, která mají v ruce možná poprvé v životě, drží stylem „jako Žižka telefon“. A to nemluvím o politicích, kteří si v reportáži z nějakého venkovního pracoviště stoupnou před mikrofon na improvizovaném pódiu, kde jim v zásadě nic nehrozí, ale oni mají přesto na hlavách bezpečnostní přílby!

Svůj názor do diskuse napsala i Hanka: Naprosto souhlasím!  Oni si totiž myslí, že jsou úžasní a že nám dělají radost, ať už poklepávají nebo stříhají. Je ani nenapadne, že se jim všichni smějeme!  Ale řekněte mi, jak to změnit?

Víte, já si myslím, když se chce, jde změnit všechno. A já teď do éteru řekla jednoduchý návod, JAK to změnit! Třeba si některý střihač nebo poklepávač poslechne moje dnešní vypravování a všichni se dočkáme příjemné změny! A čím dřív to bude, tím lépe!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.