Neklidné školství

Ten má vyburcovat veřejnost a politiky k zájmu o situaci na vysokých školách. Ty jsou v drtivé většině placeny ze státního rozpočtu. A právě pro tuto formu financování jsou nářky na nedostatek peněz typické. Bylo by překvapením, kdyby někdo naopak vyzýval stát, aby mu nedával tolik peněz, protože jich potřebuje méně. Samozřejmě se to netýká pouze školství. V poslední době se například ve sdělovacích prostředcích objevily stížnosti na chybějící finance z úst státních úředníků. Ti bojují za třinácté a čtrnácté platy. Momentálně se jim to nedaří a chtějí rovněž vyvolat rozruch. Na rozdíl od studentů k tomu nepotřebují týden.

Zatím se spokojí s hodinovým výstražným protestem. Další paralelu lze mezi úředníky a školstvím nalézt v tom, že peněz do státní správy i do školství plyne relativně hodně. Problém je v tom, jak se s nimi hospodaří. Například pro letošní rok může školství počítat se zhruba čtyřiadevadesáti miliardami korun. Pro srovnání na kulturu putuje miliard šest, na ministerstvo zahraničí necelých pět. Zhruba s polovičním rozpočtem než školství musí letos vyjít armáda.

V konfrontaci s jiným resorty na tom není školství až tak špatně. Samozřejmě jsou to čísla relativní. Škol, ať už základních, obecních, středních, nebo vysokých, je nesrovnatelně více než například vojenských posádek. Nikdo asi nemůže zpochybňovat, že investice do vzdělání jsou jedněmi z nejperspektivnějších a nejdůležitějších. Současná vláda těmto názorům přizvukuje. To vše může vyvolávat nepřiměřené očekávání, že ze státního rozpočtu poplynou každoročně do školství další miliardy navíc. A protože tomu tak není, nelze se divit rozčarování vysokoškolských studentů i pedagogů. Rovněž by nikoho neměly překvapit požadavky, které Týden neklidu doprovázejí.

Třeba vytvoření příležitostí ke studiu všem bez omezení. Právě to je jeden z největších problémů současného vysokého školství. A nejrůznější analýzy dokazují, že to není pouze otázka peněz, ale například hospodárného fungování celého resortu. Navíc v současných podmínkách se na vysoké školy často dostávají ti, kteří mají pro studium horší předpoklady, než neúspěšní uchazeči. Na vině jsou přijímací zkoušky. Ty nepátrají po předpokladech jednotlivých uchazečů o daný typ studia, ale naopak představují síto, kterým má projít minimum studentů. Což se dá jednoduše zařídit třeba tím, že v testu jsou desítky různých faktů, které jedinec těžko může nosit v hlavě. Tím spíš, že v době internetu si je může kdykoliv během pár minut nalézt. Pokud se však ve spleti fakt neumí orientovat a správně je analyzovat, jsou mu nabiflované vědomosti v praxi k ničemu.

Bohužel to přijímací zkoušky na vysoké školy neřeší. A jak ukazují zkušenosti z Právnické fakulty v Praze, právě vědomostní testy založená především na chrlení faktů, jsou ideální příležitostí ke korupci. Stačilo si přesné znění koupit, a člověk měl jistotu, že přijímačky výborně zvládne. Je proto absurdní, že Týden neklidu není zaměřen na změnu systému přijímacích zkoušek na vysoké školy. V protestních hlasech pak chybí téma, které by mohlo vysokoškolské studium přiblížit více uchazečům. Řeč je o zavedení školného. Ve vyspělých evropských zemích je to naprosto normální součást financování školství. V České republice naopak nežádoucí téma. Při pohledu do sondy mapující stav vysokého školství lze narazit na nečekané překvapení. Ze studie vyplývá, že právě absence školného zvýhodňuje uchazeče o vysokoškolské studium z bohatších rodin.

Rodiče těchto dětí totiž většinou mají lepší kontakty a další možnosti, jak zařídit přijetí jejich potomků k vysokoškolskému studiu. Takže na zavedení školného by paradoxně měli vydělat studenti ze sociálně slabších vrstev. Samozřejmě za předpokladu promyšleného systému půjček a stipendií. Navíc by se měla zkvalitnit výuka. Pokud by si člověk za studium platil, mohl by oprávněně vyžadovat od vysoké školy lepší kvalitu výuky. Do vysokoškolského prostředí by sice mohlo plynout více peněz, otevřít studium pro další zájemce by však mělo jít i bez masivních dotací od státu.