Německo: Politické strany bez straníků

Politologové říkají, že za to může ztráta jasného politického profilu, velká koalice, kdy strany vládnou společně a neexistence charismatických osobností. Za této situace základní otázka zní: Jsou politické strany ještě schopné takovýto masový odliv straníků zastavit?

Bohužel asi ne, protože pro většinu obyvatelstva v Německu se stal život nesrovnatelně těžší: Penze nezajišťují již dobrou životní úroveň a zdravotnictví je stále dražší, stejně jako benzin a potraviny. Sociální nůžky se v německé společnosti stále rychleji otevírají a střední třída se rozpadá: Čím dál tím menšímu množství lidí se žije podstatně lépe a zbytek společnosti velice rychle chudne: sociální tržní hospodářství se rozpadlo.

V ústavě sice stojí, že politické strany vytvářejí politickou vůli lidu, jenže jak to mohou činit, když se většina společnosti k nim obrátila zády, ptá se německý zpravodajský časopis Der Spiegel? A hned si odpovídá, ztráta zájmu o politiku znamená rozpad vztahu jednotlivce ke společnosti a je příznakem hluboké krize demokracie. Jediná útěcha, kterou za této situace vidíme na pravici je, že levici, tedy sociálním demokratům, v posledních letech se počet členů zmenšuje rychleji. Od tohoto trendu si ale dle politologů nemohou unionisté nic slibovat. Z posledních průzkumů dokonce vyplývá, že paní kancléřku Angelu Merkelovou mají občané sice rádi, ale naopak s její stranou nejsou ochotní se ztotožnit. Tak odpovědlo 35 procent dotázaných.

Tato situace je na pováženou hlavně proto, že příští rok je v Německu tzv. supervolební: proběhne tam šest komunálních voleb, čtyři zemské volby a volby do Evropského parlamentu. A o něco později Němce čekají spolkové volby. Analytici tvrdí, že současnému Německu chybí všechno, co vyžadují úspěšné volby: přesvědčiví kandidáti, peníze z příspěvků členů a příznivci, kteří vždy pomáhali při kampaních. A to už se nehovoří ani o mladých, kteří o politiku ztratili zájem úplně. A když se někdo o politiku zajímá a chce se angažovat, nečiní tak v politické straně, ale založí si občanské sdružení či pomáhá Greenpeace, píše Der Spiegel. Za nejúspěšnější období pro strany je možné považovat šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, kdy strany uměly promtně reagovat i na takové události jako byly studentské nepokoje. Willy Brandt byl bezmála lidovým hrdinou a Kurtu Bidenkopfovi se podařilo modernizovat CDU a Franz Josef Strauss byl sice nenáviděný hrdina, ale velmi respektovaný. Obě strany tehdy zaznamenaly přírůstky o něco víc než o 300 000 členů.

Obě velké německé strany ale představovaly dva naprosto odlišné světy: SPD hovořila o solidaritě, rovnosti, svornosti, bratrství, pokroku a internacionalitě. CSU o rodině, výkonnosti, bezpečnosti a národě.

Tyto rozdíly už vůbec neexistují a ideologie se vytratila z politiky, což na jedné straně sice znamená pokrok, ale zároveň ztrátu všech emocionálních vazeb k politickým stranám. Navíc rychlostní společnost se mění tak rychle, že nikdo neví, kde a na čem bude za tři roky pracovat, proto nemají její členové ani potřebu se podílet na nějakých dlouhodobých projektech, které se snaží nabízet strany. Nikdo jim totiž již nemůže po vlastní zkušenosti věřit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .