Nenahraditelnost češtiny aneb Jan Skácel
„Tvorba Jana Skácela je mi důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, mám na tu otázkujednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela.“ (Milan Kundera)
7. února si ctitelé poezie a vyznavači krás českého jazyka připomínají 95. výročí narození básníka Jana Skácela. Autor skvostných básnických sbírek (mimo jiné „Kolik příležitostí má růže“, „Co zbylo z anděla“, „Hodina mezi psem a vlkem“, „Smuténka“, „Metličky“) byl svou tvůrčí podstatou spjat s odkazem Františka Halase, vnitřně pak spřízněn s dalšími českými básníky - především s Josefem Kainarem a Oldřichem Mikuláškem. Když Skácel slavil 45. narozeniny (v roce 1967), natočili s ním rozhlasoví redaktoři pořad, v němž odpovídal na tehdy populární dotazník Marcela Prousta. Skácelovy odpovědi přinášejí nejedno poznání o básníkových zálibách a názorech, současně v nich můžeme (vzácně) slyšet jeho hlas.
Jan Skácel byl silně spjat s moravským prostředím, od 50. let také s brněnským rozhlasem. V letech 1954-63 působil v brněnské literární redakci jako redaktor, také jako vedoucí redaktor. S rozhlasem zůstal autorsky v kontaktu i poté, kdy z něj odešel (v letech 1963- 69 byl šéfredaktorem literárního časopisu Host do domu). Psal fejetony, eseje i rozhlasová pásma, přispíval do populárního rozhlasového pořadu Na shledanou v sobotu.
Stručně o okolnostech Skácelova života: narodil se 7. 2.1922 v obci Vnorovy u Břeclavi. Do roku 1938 studoval gymnázium v Břeclavi, pak se živil jako uvaděč v kině, od roku 1941 byl totálně nasazen na práce v Rakousku, po válce studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity, současně pracoval jako kulturní redaktor deníku Rovnost. Pak přišla už zmíněná „rozhlasová etapa“ a šéfování Hosta do domu. Za svoje postoje v roce 1968 mu byla po roce 1970 znemožněna jakákoli publikační činnost. Jeho verše vycházely pouze v samizdatu a v nakladatelství ´68 publishers J. Škvoreckého v Torontu. Zákaz domácí publikační činnosti platil do roku 1981. V 80. letech se věnoval překladům z antické literatury. Změny společenských poměrů se nedožil. Zemřel 7. listopadu 1989.
V současné době, kdy dochází tak často k cílenému zplošťování a osekávání krás češtiny, může Skácelova poezie stále působit jako pramen živé vody.
„Když posloucháte Skácelovou poezii, cítíte, jak vás hladí a zároveň se vrývá pod kůži. Najdeme v ní všechno, co nás životem provází, co nás trápí i těší. Je zde láska, sny, pábení, víno, dětství i stárnutí, samota i stesk, radost i květy léta. Svět Skácelův je jako lék, který bereme na svou nemocnou duši, jež potřebuje uklidnit, pohladit a nasát živou energii.“ (Mik Herman)
