Neodpouštěj, chceš-li být něčím otrokem. Vina, trest a odpuštění pohledem psychologa Jana Laška

Jak je pro vás téma odpuštění silné?
Je poměrně silně. Já to vidím v takových třech zajímavých rovinách. První odpuštění není tak složité, řekněme, a psychiku tolik nezasahuje. Odpustím ti, že jsi přišel pozdě, nebo že sis půjčil peníze a ještě mi je nevrátil a podobně. V podstatě banalita. Pokud nejde o miliony.

Celý život si vytváříme jev, kterému říkáme sebeobraz, a také vlastní hodnotový systém. Tam je určitý kořen, zda odpustit, nebo neodpustit.
doc. Jan Lašek, psycholog, pedagog a soudní znalec

Druhé odpuštění známe, odpusť nám naše viny, jakož my odpouštíme našim viníkům. To je další druh odpuštění. A třetí z té triády je vina, trest a odpuštění. Což je velmi silný moment, protože jsem se mnohokrát setkal s případy, kdy byl někdo třeba z rodiny poškozen nebo dokonce usmrcen a jeho okolí to pochopitelně trápilo. Čili viník má být nejprve potrestán a pak by mělo teprve následovat odpuštění.

Čtěte také

Bojím se, že se zbytečně strašíme. Dobrých zpráv v médiích není nikdy dost, říká psycholog Jan Lašek

Co se děje v našem těle, když prožijeme nějaké trauma, které musíme zpracovat?
Celý život si vytváříme jev, kterému v psychologii říkáme sebeobraz. Je to poměrně složitý fenomén, kdy nějak nahlížíme na sebe a nějak svýma očima nahlížíme na svět. Stejně tak různě nahlížíme na vlastní hodnotový systém, na to, co je pro nás důležité v běžném životě nebo i v nějakých vypjatých situacích. A co pro nás důležité není.

Z toho by potom mohl vycházet i určitý kořen zážitku, zda odpustit, nebo neodpustit. Odpustí tobě mé já, co tvé já mé osobě provedlo? Je to něco, že ano? No, tak jsi přišel pozdě, tak to ti odpustím. Tady si myslím, že nemusí člověk váhat, zda odpustí. A to si myslím, že je ten velmi silný okamžik prožitku. Váhám, mám odpustit?

V zásadě se snažíme vyrovnat tlak ve svých emocích. Aby se dostal do normálu a teprve tam potom začínáme uvažovat racionálně.
doc. Jan Lašek, psycholog, pedagog a soudní znalec

Zasáhlo to můj sebeobraz? A pokud zasáhlo, jak hluboce? Jak hluboce se cítím tvojí akcí poškozen, ponížen či rozhozen? Ale víš co, tak já ti to odpouštím. Ale jsou lidé, kteří říkají, tohle mu do smrti neodpustím. Ono se také říká, chceš-li být něčím otrokem, neodpusť mu.

Čtěte také

Jak si poradit s psychopatem? Dobrý psychopat dokáže obelstít i psychiatry, říká psycholog Jan Lašek

Protože potom se ten problém neustále provařuje ve vaší duši. Měl jsem odpustit, neměl jsem, byla to chyba velká, byla to chyba ještě větší a podobně. A skutečně se může stát, že naprosto tvrdohlavě prohlásím, tobě nikdy neodpustím. Ovšem pak nepřijde ta úleva. Bude nás to trápit dál a budeme se v tom neustále upevňovat do té míry, že ne a nikdy.

Odpuštění se ovšem nedá vynucovat.
Nedá, ale odpusť nám naše viny, jakož my odpouštíme našim viníkům, to známe. Protože ani my nejsme sami obvykle bez viny k ostatním. To neznamená, nejde o to, že bychom to dělali záměrně a s chutí někoho týrali. Ale může se to stát naší nešikovností, hloupostí, plácnutím něčeho, co už potom nelze vzít či zpátky a podobně.

Jak podstupovat v takovém případě? Protože i když se stane něco, řekněme, hodně špatného, měli bychom odpustit? Není zase špatné odpustit úplně všechno?
Víte, neustále se pohybujeme v bdělém stavu, v nějaké emocionální rovině, kterou máme danou biologicky a fyziologicky, ale také zkušenostně, zážitkově a podobně. A je to o našem hodnotovém systému.

Čtěte také

Psycholog Lašek: Každá maličkost, která nás během dne potěší, je moc fajn. Nemusíme jich mít milion

Čili v okamžiku, kdy si řeknu, tohle mi sice znepříjemnilo situaci, ale vztah s tím člověkem je pro mě důležitější v jiných podmínkách a v jiných dimenzích, než abych se uraženě ksichtil a říkal, tak když se neomluvíš, tak spolu nikdy nebudeme hovořit.

Myslíte si, že je dobré se vnořit i do myšlení té druhé osoby?
Pokud její čin zaútočí na náš emocionální systém, tak určitě ano. Snažit se to pochopit. Pokud vůbec připustíme, že toho člověka máme chápat, to je asi úplně první krok. Kdybychom si mohli říci, udělal to z hlouposti, z nešikovnosti, schválně to nebylo. Prostě za jakých podmínek tomu člověku ještě neodpouštíme.

Ale v zásadě se snažíme vyrovnat tlak, který máme ve svých emocích. Aby se dostal do normálu a teprve tam bychom měli mít možnost začít uvažovat racionálně.

Jan Lašek a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Celou radioporadnu o vině a odpuštění s psychologem Janem Laškem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.