Nepatřím do žádného klanu. Jsem ojedinělý případ a vůbec mi to nevadí, říká hudebník Jiří Stivín
„Když jdete na pódium s tím, že budete improvizovat, nesmíte o tom přemýšlet,“ odpovídá hudebník Jiří Stivín na dotaz, zda se stalo, že by si během této činnosti někdy nevěřil. Vltavským hostem Ondřeje Cihláře byl pan Stivín v měsíci, kdy oslaví osmdesátiny, a to hned dvěma velkými koncerty. Tóny jeho píšťal se ale rozezněly i ve vltavském studiu, v němž mimo jiné mluvil i o tom, proč je na „jazzmany málo jazzman“.
Když dospívající Jiří Stivín začínal se zobcovou flétnou, jeho učitel mu vyčítal, že na ni stále hraje jazz. „Ptal se mě, proč radši nezkusím koncerty napsané přímo pro zobcovku, jenže já vůbec nevěděl, že existují. Všichni tehdy hráli na pikoly, na zobcovou flétnu nikdo pořádně neuměl, a tak jsem se ty koncerty začal učit. Hrál jsem je tak často a naučil se je tak dobře, že teď už je cvičit nepotřebuju. Nechávám tělo, aby hrálo samo, navíc já chci hlavně improvizovat, hrát z fleku,“ říká.
Nemontuj se do toho těm fotografům
Ačkoliv hudební obojživelník Stivín dnes už barokní muziku neinterpretuje tak často jako dřív, tato historka dobře ilustruje jeho celoživotní přístup. Důležitější než noty je pro něj reakce na atmosféru okamžiku, k čemuž je improvizace ideální nástroj. Ukázal to ostatně i během Vizitky, kdy zahrál na jeden ze čtyř přinesených dechových nástrojů.
Ačkoliv improvizace je úzce spojená zejména s jazzem, Stivín se do ní pouští i v hudbě (před)klasické – velice rád kupříkladu k improvizaci využívá Bachovy kantáty. Přesto vnímá, že svým záběrem od jazzu po barokní hudbu nespadá do žádné z žánrových škatulek. „Pro umělce hrající barokní hudbu jsem ten, kdo hraje jazz, jazzmani zase řeknou, že já přeci žádný jazzman nejsem. Nepatřím zkrátka do žádného klanu, jsem ojedinělý případ a vůbec mi to nevadí.“ Podobný tlak na škatulkování vnímá i v oboru fotografie, přestože obraz na rozdíl od hudby studoval, na FAMU absolvoval kameru. Sám fotí od střední školy, ovšem když měl výstavu, kamarád jej pokáral, že by se „do toho neměl fotografům montovat.“
Téma improvizace a její zákonitosti a záludnosti se prolínalo celou Vizitkou. Jiří Stivín v ní vzpomněl například na své někdejší spolupracovníky Rudolfa Daška, Michaela Kocába či Ondřeje Soukupa a zmínil také čas strávený na vojně. Do Armádního uměleckého souboru tehdy nepřijímali žádné kameramany, ovšem hudebníky ano. Od té doby se Stivín práci s kamerou na rozdíl od hudby až na výjimky nevěnuje.
Související
-
Tam, kde to není nutné, nejdu do temnosti. Skrz hudbu se chci rozsvítit, říká jazzman Petr Kořínek
Desky vydává, jazz píše a v Česku i po světě od 60. let koncertuje kontrabasista a skladatel Petr Kořínek. Hrával s Karlem Velebným, Karlem Růžičkou, Lacem Deczim.
-
Jsem šťastný člověk. Jazz je pro mě cesta ke svobodnému vyjádření, říká Milan Svoboda
Mezi své oblíbence řadí Chicka Coreu a Ernesta Hemingwaye, protože i dobrá jazzová hudba by měla vyprávět příběh. Bachova hudba je pro něj synonymem pravdivosti.
-
Od mládí jsem měl potřebu dělat skladby, které plynou jak mraky na nebi, říká skladatel Peter Graham
Hudba ticha, hudba haiku, ale i jazz, to je svět skladatele, klavíristy, pedagoga a hudebního publicisty Jaroslava Pokorného alias Jaroslava Šťastného alias Petera Grahama.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
