Nocí zpovědníka k ránu poustevníka
Skutečnost sdělování se je sama o sobě v dnešní době zvláštností rozepjatou mezi upřímností, nadějí a exhibicí prázdné formy. V záplavě nejrůznějších pseudozpovědí hvězd i populárních osobností stojí odkaz k dávnému textu (Vyznání svatého Augustina z Hippo) jistě za pozornost. Po předchozích úvahách (Co je bez chvění, není pevné), veřejně pronesených kázáních (Oslovit Zachea) či přednáškách (Vzýván i nevzýván) předkládá ve své nejnovější knize profesor Karlovy university, kněz a zpovědník Tomáš Halík své privátní vyznání.
Tato kniha jako by byla vydechnutím na cestě. Odlehčením, jež však nemá za úkol pobavit. Není deníčkem ani zápisníkem vzdechů, spíš souborem poznámek s vědomím čtenáře nakukujícího přes rameno. Jejím základem je neohromené hledání možností a východisek s jistotou vlastní víry, ale se samozřejmostí pochybností. Autor zkouší formulovat své prožívání paradoxu života a víry. V tichu klášterní poustevny uvažuje o rozporech, s nimiž se setkává ve světě, na akademickém pracovišti, ve studentském kostele, v prostředí víry i nevíry, v myšlení, chování, v dějinách i v současnosti. U druhých, především však u sebe. V šestnácti kapitolách vykresluje dojmy a momenty posledního roku, vše zhruba orámované úmrtími osobností, jimž je tento svazek věnován, "památce tří moudrých a věrných služebníků Božích": téměř legendárnímu knězi pražské diecéze Jiřímu Reinsbergovi, proslulému papeži Janu Pavlu II. a tragicky zemřelému zakladateli ekumenické komunity Taizé, bratru Rogerovi. V Noci zpovědníka hovoří T. Halík především sám se sebou a se svým Bohem. Ke "slovu" se dostává modlitba a meditace, čímž je oživena další dimenze vyjadřování. V době, kdy je slovo spíš devalvovanou komoditou a exhibicí, se nabízí možnost mlčení.
Při překvapivě otevřené cestě svojí nocí říká Tomáš Halík, co se mu líbí, pro co horlí a co je mu na hony vzdálené. Masově organizované "nadšení mládeže pro Krista", čau-bráškovství jedněch a vytřeštěné oči a zdvižené paže druhých, to opravdu není, řečeno s Angličany, "šálek mého čaje". Sděluje, jak věří i jak pochybuje. Zpochybňuje a sám sebe přesvědčuje a utvrzuje. Ukázku trendů v současné teologii, k nimž sám autor tíhne, nabízí v téměř chestertonovské kapitole Králík, který hraje na housle. Jako echo jinde publikovaných textů se ozývají poznámky k důležitým událostem uplynulého období (Umučení, film M. Gibsona, nebo smrt papeže Jana Pavla II.). Celek je meditativní, filosofující úvahou o teologii paradoxu, vyznáním kněze, zpovědí zpovědníka. Promyšlený název knihy se, jak již je pro autora typické, stává ukazatelem ke kompozici díla. Jednotlivé detaily slouží též estetickému vyladění, souzvuku celku. Doprovodné fotografie opět slouží více než jen pro ilustraci. Jejich rozostřený obraz jako by odkazoval k ne-jasnosti doby, ne-zachytitelnosti tajemství i k pojetí díla, které je spíše rozpracované v poznámkách než v ukončených blocích.
Jde nejen o osobní konfesi, jde o zjevení části nitra. Tato kniha možná nemá tak sevřenou a jednoznačnou koncepci jako ty předešlé. Tomáš Halík se zamýšlí, zabývá se sebou, cítěním svým i druhých. Je subjektivní. Noc zpovědníka je tichá, naslouchající, a intimní. Je pozváním nejen na cestu z noci k ránu.
Tomáš Halík: Noc zpovědníka. Paradoxy malé víry v postoptimistické době. NLN, Praha 2005, 254 s.
