Jan Zach

hudební skladatel (1699, 1713–1773)

Jan Zach je jeden z mnoha českých hudebníků, kteří se v 1. polovině 18. století vypravili za hranice tehdejšího Rakouska-Uherska a získali si ve svých nových působištích uznání.

Ověřených zpráv o životě Jana Zacha (1699, 1713–1773), zvláště před odjezdem za hranice, nemáme příliš; zatím zůstává neuspokojivě zpracovanou osobností našich hudebních dějin a doposud čeká na moderní, celkové zpracování života a díla, s ohledem na nová zjištění. Přitom je již od začátku 20. století uznávanou postavou evropského formátu, přímým předchůdcem vídeňských klasiků.

Hudební vzdělání získal Jan Zach pravděpodobně v Čelákovicích u místního kantora Josefa Hayera, ke kterému také docházel Viktorin Brixi, jeden ze členů rodiny Brixiů. Posléze odešel do Prahy, kde se vzdělával a vystupoval pod vedením Šimona Brixiho v univerzitním kostele Pany Marie před Týnem a u sv. Martina jako houslista a varhaník. Vyrůstal a hudebně se formoval ve stejném prostředí, ve kterém vyrůstali i členové rodin Bendů a Brixiů. V Praze se mohl setkat také s Bohuslavem Matějem Černohorským.

Z dochovaných pramenů bylo zjištěno, že od roku 1732 působil jako varhaník v konventu Milosrdných bratří, kostele svatého Šimona a Judy. Roku 1737 se ucházel o místo varhaníka u sv. Víta, byl však odmítnut a několik let poté se již objevuje v Mohuči.

Na kurfiřtském dvoře působí nejdříve jako kapelník (1745 – 1750). V té době (1747) se ještě jednou vypravil na dva měsíce do Čech. Z funkce kapelníka byl však díky své nepoddajné povaze sesazen a roku 1756 odchází z Mohuče nadobro. Od té chvíle cestoval po Evropě a jako hudebník se zdržoval na různých dvorech v Německu, Rakousku a Itálii. Na cestě také roku 1773 zemřel (Ellwangen).

Zach svou tvorbou obohatil vývoj evropské hudby a je klasickou osobností na rozhraní dvou epoch, protože spojuje nejtypičtější rysy pozdního baroka a nastupujícího klasicismu. Dotýká se to zvláště hledání témat nového typu, která jsou vystavěna na symetričnosti a z ní vyrůstajícího jiného, nového způsobu motivicko-tématické práce a výstavby celku. Vystaveny jsou v homofonním stylu, který se v našem prostředí prosadil velice záhy. Kontrapunkt je využíván již jen omezeně. Pro nové hudební plochy jsou charakteristické zvukové kontrasty, dynamické či rytmické zvraty se dějí i v rámci malých dvou, čtyř, osmitaktových skupinek. Sólové party koncertů začínají být stále více propracované, s důrazem na virtuozitu.

Tituly k prodeji:
Concerto per il Cembalo obligato, Violino Primo, Violino Secondo, Viola e Violoncello GS C 17

Pro nákup hudebnin navštivte e-shop Radiotéka.cz