Ladislav Vycpálek

Český skladatel narozen v Praze – Vršovicích. Po maturitě na vinohradském gymnáziu studoval němčinu a češtinu na Univerzitě Karlově v Praze (1901–1906). Od svých šesti let se učil hře na klavír a housle (během studií na gymnáziu a UK hrál v několika smyčcových kvartetech).

Od roku 1907 pracoval v univerzitní knihovně (dnešní Národní knihovna). V roce 1922 zde založil hudební oddělení a stal se jeho prvním vedoucím. V letech 1908–1912 studoval soukromě skladbu u Vítězslava Nováka.

Dílo Ladislava Vycpálka je především dílem vokálním (melodram Tichá usmíření (1907), písňové cykly Tichá usmíření (1908–1909), Světla v temnotách (1910), V boží dlani (1916)). Texty k písním čerpal především ze Sovy, Březiny, Theera a moravské lidové hudby (vliv Nováka).

Věnoval se také tvorbě komorní (smyčcový kvartet (1909)). V době 1. světové války se hlouběji zabýval lidovou písní a sociální tematikou. Po roce 1918 vytvořil Vycpálek svá nejvýznamnější díla (Kantáta o posledních věcech člověka (1921), kantáta Blahoslavený ten člověk (1933), České requiem (1940). Vycpálek je typický svou tvůrčí rozvahou, myšlenkovým soustředěním a přísnou skladatelskou kázní. Od Nováka přejal hlubokou lásku k Moravě a moravské lidové písni.

Ve svých skladbách se vždy snažil o vyjádření duchovního vztahu k člověku a vyjádření ušlechtilého lidství (časté náboženské a mystické motivy). Hudební myšlení Ladislava Vycpálka je především vokálně - polyfonické, které se stává východiskem i jeho melodiky a harmonie. Typická je pro něho důslednost v harmonické výstavbě a ve vedení hlasů. V polyfonickém myšlení má základ i jeho polyharmonický systém, jímž se stal jedním z předchůdců polytonality a nového hudebního myšlení, založeném na melodickém a harmonickém lineárním systému.

Tituly k pronájmu - viz Kompletní katalog skladeb