Pavel Bořkovec

Jeden z čelných představitelů české meziválečné avantgardy studoval před první světovou válkou filosofii a estetiku na Karlově univerzitě, svá studia však nedokončil. Po skončení války se rozhodl pro dráhu hudebního skladatele a začal studovat kompozici soukromě u Josefa Bohuslava Foerstera a Jaroslava Křičky. V letech 1925–1927 byl žákem Josefa Suka v mistrovské třídě Pražské konzervatoře.

Vlivem učitelů se u něj nejprve projevila pozdně romantická stylová orientace, kterou reprezentují symfonická báseň Stmívání z roku 1920, Smyčcový kvartet č.1 (1924–1925) a Symfonie č. 1 (1927). Koncem 20. let však začal vstřebávat aktuální evropské trendy a vedle Aloise Háby byl vnímán jako jeden z nejosobitějších novátorů v české hudbě.

Byl jedním z členů Hudební skupiny Mánesa, která propagovala nejnovější hudební směry. Ve své hudební řeči čerpal především z neoklasicismu, nevyhýbal se však ani značné expresivitě a dramatičnosti. Silné vazby lze vysledovat na tvorbu Stravinského, Honnegera nebo Hindemitha.

Osobitého jazyka dosáhl např. v baletu Krysař (1939), v Nonetu (1940), Concertu grossu (1941), opeře Paleček (1947) nebo Smyčcovém kvartetu č. 4 (1947).
Z tvorby po 2. světové válce patří mezi jeho nejvýznamější díla Smyčcový kvartet č.5 (1961), Sinfonietta in uno movimento (1963-64), Silentium turbatum (1965) a další. V letech 1946–1964 působil jako profesor skladby na hudební fakultě AMU v Praze, kde vychoval několik významných skladatelů nastupující generace (Eben, Klusák, Blatný, Sluka, Sommer ad.).

Bořkovcova umělecky i lidsky vyrovnaná a vysoce noblesní osobnost se stala zárukou vysokých kvalit české moderní hudby. Jeho vytříbená a konstantní umělecká kritéria zůstala nedotčena pomíjivými a měnícími se dobovými hesly a módními vlnami. Jeho mnohostranné tvůrčí i pedagogické úsilí bylo proto právem oceněno cenami a vyznamenáními.

Tituly k pronájmu - viz Kompletní katalog skladeb