Jaroslav Doubrava

Významný představitel české válečné a poválečné hudby, který ve své tvorbě zřetelně reagoval na fašistickou i komunistickou totalitu. Dodnes je jeho dílo, přes nesporné umělecké kvality, málo známé.

V době studií na učitelském ústavu v Chrudimi se začal učit hře na housle, klavír a sólovému zpěvu. Po studiu se do poloviny 40.let živil jako učitel, v letech 1935–1940 byl v oboru kompozice soukromým žákem Otakara Jeremiáše.

Léta 1945–1955 strávil v Československém rozhlase jako hudební referent, dramaturg a hlavní lektor redakce hudebního vysílání. Od roku 1956 působil jako skladatel ve svobodném povolání.

Skladatelsky po několika neoklasických skladbách a dílech ovlivněných Sukovou a Jeremiášovou hudbou převážila u Doubravy orientace na českou meziválečnou modernu. Jeho východiskem bylo lineárně-polyfonní myšlení a modální tónový terén folklórní (moravské) provenience. Nejen prací s modalitou, ale i typem melodiky a kompozičním řešením skladeb navazoval Doubrava na odkaz Leoše Janáčka.

Významnou část jeho odkazu tvoří velká scénická a symfonická díla, vedle toho i řada komorních děl. Je autorem tří symfonií, z nichž zejména protiválečná II.symfonie "Stalingradská" (1944) vzbudila pozornost.

Dále komponoval opery a balety, přičemž z některých vytvořil i symfonické suity (např. opery Sen noci svatojánské (1945), Křest svatého Vladimíra (1950), balety Král Lávra (1951), Don Quijote (1955). Psal hudby ke krátkým filmům, instruktivní skladby a upravoval též lidové písně.

Tituly k pronájmu - viz Kompletní katalog skladeb