Norimberský proces jako vzor
Před devětapadesáti lety začal v Německu soud s představiteli Třetí říše, který vstoupil do dějin jako tzv. Norimberský proces. Od té doby slouží jako vzor pro ostatní soudy s válečnými zločinci. V Haagu na podobném principu probíhá v současné době proces se srbským diktátorem Miloševičem a jeho generály.
Připomeňme si, co bylo na tomto procesu mimořádného. Norimberský proces byl první v dějinách, v němž se vítězný národ či vítězní spojenci pustili do tak komplikovaného a smělého projektu: Pokusili se nastolit právem mír.
Soud v Norimberku, který vedli společně Američané, Sověti, Angličané a Francouzi, trval skoro celý rok a skončil vynesením dvanácti rozsudků smrti. Přesto, že se o vedení tohoto procesu vedly dlouhé právní spory a německý stát ho dodnes považuje za protiprávní, prosazení mezinárodního práva jako prostředku k udržení míru bylo v naší euroatlantické civilizaci obecně přijato. Hlvaně v dobách, kdy s již velice těžko rozeznávají rozdíly mezi válkou, občanskou válkou a teroristickými akty, působí tato formule jako záchrana.
Díky mezinárodnímu právu byly vyhlazovací války a teroristické činy vyhlášny jako zločiny proti lidskosti a staly se nepromlčitelnými. Hlavní americký žalobce Robert Jackson tehdy řekl slavnou větu: ?Zločiny proti mezinárodnímu právu byly páchány lidmi a ne nějakými abstraktními bytostmi. Jedině potrestáním každé jednotlivé osoby, která takové zločiny spáchala, může být naplněno mezinárodní právo.? Pak řekl ještě jednu větu, která už trochu zapadla do zapomnění a ta zní: ?Neměli bychom nikdy zapomenout, že podobnými měřítky, která my dnes přikládáme na obžalované, budou jednou poměřovány historií i naše činy.?
Právě díky tomuto posunu v právním výkladu, který útočnou válku označil za zločin, neboť do roku 1946, jak řekl právě u soudu obžalovaný Jodl, velitel Wehrmachtu, byl tento termín pouze politický a vojáci ho neznali, je možné dnes soudit i vojáky. Od Norimberského procesu jsou za spáchané zločiny odpovědní nejen politici a generálové či maršálové, ale i vojáci. Už nikdo v naší civilizaci se nemůže odvolávat na rozkazy, které jen vykonával.
Prosazení tohoto procesu nebylo ani po tak velké a tragické události, jakou byla druhá světová válka, úplně jednoduché. Winston Churchill, jako bývalý voják, byl dlouho proti a chtěl Hitlerovu bandu, aspoň padesát či sto vytypovaných lidí, kteří byli za zločiny odpovědní, hned po identifikaci nechat zastřelit.
Stalin sice chtěl také pro obžalované tresty smrti, ale chtěl jako spojenci, aby byli váleční zločinci postaveni před řádný soud.
Právníci měli jiný problém: Jak řídit proces, v kterém je předem znám rozsudek? Soudní proces totiž musí být veden tak, aby každý měl šanci být osvobozen.
Přístupy jednotlivých států ale i přes zásadní shody byly rozdílné: Zatímco Američané od samého počátku viděli hlavní cíl v prosazení nového mezinárodního práva, Evropané chtěli jen potrestání viníků. Rusové se například dlouho bránili i tomu, aby byly kriminalizovány útočné války, protože pak by za pakt s Ribbentropem a obsazení Pobaltí a části Polska, mohli být také obžalováni. Nakonec se proto velmoci domluvily, že proces bude veden jen proti Německu a jejich spojencům za válečné zločiny spáchané v době války. Z obžaloby vypadly i všechny trestné činy spáchané na vlastním obyvatelstvu od roku 1933 do začátku války.
