Nový předseda
Předsedu Poslanecké sněmovny vyzdvihla ústava na třetí nejvýznamnější místo státu. Muž či žena, která funkci zastává, stojí ústavně i nad premiérem. Za normálních okolností by se politici o předsednictví ve Sněmovně drali, a kdo by ho získal, ten by si výdobytku jaksepatří považoval.
Ale ve včerejší nástupní řeči nového předsedy Sněmovny Miloslava Vlčka by se člověk takové radosti nedohledal. Právě naopak. Vnímavějšího posluchače Vlček nenechal na pochybách, že ze zvolení žádnou radost nemá. Vzdychal mezi řádky dost jasně, že na sebe to ódium vzal, poněvadž někdo to holt odnést musel.
Ne nadarmo Vlček připomněl zimního krále Fridricha Falckého. Také on vládl jen přechodně, a stejně jako Vlček i Fridrich záhy zjistil, že se mu dostalo krajně pochybné pocty. Nakonec přišel o vše. Nejen o české království, ale i o rodové dědictví, o Rýnskou Falc. To byl pak zcela jistě ještě smutnější, než je nynější provizorní předseda Sněmovny.
Na splínu Miloslava Vlčka, jen špatně skrývajícího přesvědčení, že byl obětován, by málo sešlo, kdyby šlo pouze o lapálii jedincovu. Pokud by instalace politicky chromého přechodného předsedy Sněmovny, skutečně rozhýbala stojaté vody a zajistila rychlé sestavení funkční a pevné vlády, státu a voličům by se Vlčkovo ódium vyplatilo. Což by musel uznat i sám Vlček.
Vývoj však asi nebude tak jednoduchý. Povolební aritmetika se nezměnila, a stejně jako dříve, i dnes jsou nejlogičtější dva scénáře. Buď více či méně skrytá velká koalice, nebo předčasné volby. Možná se postupně dočkáme obou, ale cesta k nim nebude přímá a bude vroubena ještě mnoha provizorii.
