Nový šéf NATO a Afghánistán
Doba, kdy jména šéfů NATO byla pro nás jen ozvěnami světa za zrcadlem, není zas tak vzdálená. Proto je překvapivé si uvědomit, že Česká republika je členem Severoatlantické aliance už deset let. V následujících týdnech se také bude vybírat nový šéf aliance, a mezi údajnými potenciálními nástupci Jaapa de Hoop Schefera se objevilo také jméno Alexandra Vondry, a polského ministra obrany Radka Sikorského.
Bylo by to poprvé, co by v čele NATO stanul muž z bývalé členské země Varšavské smlouvy. Prvenstvím by také bylo předsednictví ženy, totiž norské ministryně obrany Anne-Grete Strom-Erichsen, o níž média také spekulují. Velmi pravděpodobně nebude ani tohoto primátu dosaženo. Zdá se také, že do zmíněné funkce se nedostane ani kanadský ministr obrany Peter MacKay.
Nejpravděpodobnějším kandidátem na generálního tajemníka NATO je současný dánský premiér Anders Fogh Rasmussen. Tento pětapadesátiletý pravicový politik je považován za člověka, který má dostatek zkušeností z mezinárodní politiky, zmiňováno bývá například úspěšné dánské předsednictví v Evropské unii, což je zajímavé i ze současného českého hlediska.
Podle tvrzení německého deníku Süddeutsche Zeitung za Rasmussenem stojí tři hlavní evropské země, tedy Británie, Německo a Francie, což je nepochybně velmi důležité. Samotný dánský premiér se zatím oficiálně o funkci neuchází, podobně jako výše zmínění další potenciální kandidáti, ale to je obvyklé, protože příliš brzká kandidatura není z hlediska taktiky výhodná - dává čas odpůrcům daného politika se proti němu zorganizovat. Na druhou stranu už není mnoho času nazbyt, celý proces musí proběhnout v následujících třech týdnech, protože Aliance by ráda měla nového šéfa ještě před velkým summitem, který proběhne počátkem dubna.
Rasmussenova kandidatura má jednoho velkého odpůrce, a tím je Turecko, které je významným člemen NATO. Ankaře vadí dvě věci.
Zaprvé jde o provoz kurské televizní stanice, která sídlí právě v Dánsku, a je údajně napojena na Kurdskou stranu pracujících. PKK je v Turecku považována za teroristickou organizaci, a její činnost je zakázána. Už v roce 2005 turecký premiér Erdogan odmítl kvůli provozu této stanice vystupovat na tiskové konferenci právě s premiérem Rasmussenem, protože Dánové odmítli vykázat reportéra kurdské stanice z místnosti.
A pak je tu ještě jeden důvod, který současné turecké vládě vadí. Souvisí s postojem dánských úřadů ke známé aféře kolem karikatury proroka Mohameda. Ta začala před třemi lety v Dánsku, a to právě za Rasmusenova premiérování.
Turecká vláda, která je v rukou umírněných islamistů, se k Rasumssenovi přímo nevyjádřila, ale nechala se slyšet, že nový generální tajemník by měl mít důvěru všech členských zemí. Místo ankarské vlády to řekl turecký deník Hürriyet - cituji: představte si, že pan Rasmussen přijede do Afghánistánu nebo Pákistánu, aby tam jednal o boji proti terorismu. Který z těchto politiků by si mohl dovolit být s ním viděn, poté co v tamních ulicích hořely jeho figuríny? Tolik turecký deník o nelibosti, který dánský premiér Anders Fogh Rasmussen v některých muslimských zemích vyvolává.
Turci dali najevo, že pokud by Rasmussen nakonec zůstal jediným kandidátem, a pokud by oni byli jediní, kdo se proti Rasmussenovi staví, pak by byli ochotni ustoupit. Momentálně však dávají jasně najevo, že by dali přednost již zmíněnému kanadskému ministru obrany Peteru MacKayovi, což ale podle deníku International Herald Tribune souvisí také s celkově napjatými vztahy Turecka k Evropské unii. MacKay jako Kanaďan by tedy byl pro Ankaru stravitelnější.
Turecké výhrady proti Rasmussenovi by pravděpodobně za jiných okolností nehrály takovou roli, ale vzhledem k tomu, že hlavním cílem NATO je momentálně boj proti islámskému terorismu, může být jeho - takříkajíc "dánský původ" určitou přítěží. Ohniskem západní vojenské angažovanosti je momentálně Afghánistán, kam se stahují i americké a britské síly z již pacifikovaného Iráku. Do budoucna není situace nejrůžovější ani v sousedním Pákistánu. Dosavadní úsilí o porážku Talibanu, které trvá již od roku 2001, je zatím úspěšné jen z části, jak právě v úterý zdůraznil americký viceprezident John Biden. Ten varoval, že teroristická hrozba pocházející z těchto zemí neohrožuje jen Severní Ameriku, jak se často mylně soudí, ale i Evropu. Biden proto vyzval členské země aliance, aby na nadcházejícím dubnovém summitu NATO přišly s novými nápady a s konkrétní pomocí.
S jednou inovací už Američané začali, a to je vyjednávání s některými silami uvnitř hnutí Taliban. Na tuto organizaci také začala více tlačit Saúdská Arábie a nová civilní vláda v Pákistánu, a tak i na straně Talibanu se možná lámou ledy. Jak tvrdí zvláštní americký zmocněnec pro Afghánistán Richard Holbrooke, asi tři čtvrtiny členů Talibanu jsou motivovány spíše finančně než ideologicky.
Společně se zvýšeným vojenským tlakem by tedy odhodlání Talibanu mohlo být nahlodáno a tím by se podařilo situaci zvrátit tak, jako se v Iráku část sunnitů ve vlastním zájmu odvrátila od Al Kajdy a naopak začala bojovat proti ní. Během let se podařilo přetáhnout na vládní stranu asi 6000 řadových bojovníků, ale ani jednoho vysoce postaveného představitele Talibanu. Do jaké míry by tento nadějný proces byl narušen volbou dánského premiéra Rasmussena, který v mnoha muslimských očích symbolizuje údajné západní protiislámské smýšlení, zatím zůstává v oblasti spekulací.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
