O obratnější politice

Odpověděl následovně: "V posledních šesti týdnech ale děláme jinou politiku. Myslím, že i mediálně obratnější a já věřím, že to přinese efekt. Protože teď přece každý musí vidět, že jsme to my, kdo nabízí ruku ke smíru, ke kompromisu," konec citátu. Z vyjádření Jiřího Paroubka, ale mohli jsme si vybrat i jiné politiky, tento případ je jen nejčerstvější. Čiší zvláštní přesvědčení a o něj mně v tomto komentáři jde, že strana či politik se změní po pár dnech, když si vybere novou a samozřejmě lepší PR agenturu či mediálního poradce. Jinými slovy, že návštěvou u lepšího krejčího či kadeřníka změníme duši nebo mozek strany, že lidé okamžitě zapomenou na to, jak se strana či dotyčný politik choval měsíce či roky předtím a budou ho posuzovat pouze podle toho, jak zvládá novou roli, kterou mu nějaký odborník na komunikaci, naordinoval.

Některé politiky zřejmě ani nenapadne, že si občan musí klást okamžitě otázku, která z těch dvou tváří pana politika je ta pravá. Ta drsná, hrubá, určená pro nejnižší sociální vrstvy, která považuje vítězství protihráče za puč z roku 1948, za katastrofu pro lidstvo, nebo ta rádoby vstřícná a laskavější, starostlivější a úsměvnější. Nebo je tomu dokonce tak, že obě tváře dotyčného politika jsou falešné, vypůjčené, naučené a on je úplně někým jiným a obě role jen lépe či hůře hraje, protože je pro něj vymyslel nějaký odborník na prezentaci čehokoliv.

Jeho předešlý úkol byl propagovat nové prací prášky a politikovým skutečným motivem je jen hypertrofovaná vůle k moci, pro kterou je ochoten učinit cokoliv, naučit se hrát jakoukoliv roli a chodit třeba i po uších. Je-li tomu skutečně tak a pan politik je úplně někdo jiný, jak se nám chvíli před volbami snažil rovněž namluvit, kdy se stylizoval do role jemného a kultivovaného muže, který má hlavně rád vážnou muziku, francouzskou literaturu a kulturu a nejraději ze všeho čte řecké klasiky, ale to bohužel nikoho nezajímá, pak je však v očích přemýšlivějších občanů, nutně jako politik ještě podezřelejší, protože z uvedeného vyplývá, že pro něj je důležitější cíl než cesta, a to, jak známo, je vždy skluzavka do pekla. V nedávné historii existuje moment, který smyslem morálky na našem území hluboce otřásl a je právě spojen se záměnou hierarchie cesty a cíle. A na to bychom neměli zapomenout.

S tou ideou k nám přišla takzvaná Leninova revoluční morálka, která po roce 1948 upřednostnila v Československu cíl nad cestou, tedy nad prostředky, pomocí kterých se k cíli dochází a byla spojená s velice pochybným heslem, když se kácí les, lítají třísky. Těmi třískami ale bohužel byli živí lidé. Koncepty přirozené spravedlnosti a lidských práv, na nichž stojí současná demokracie v naší civilizaci naopak zkoumají převážně způsoby, jak se věci dělají, neboť zkušenost nám praví, že cesty mění cíle, posouvají je často i na úplně jinou stranu. Když pan Lenin zrušil rozdíl mezi prostředkem a cílem, nevybudoval lidovou demokracii, o které se u nás hovořilo a všude psalo, ale tato slova se stala zástěrkou pro diktaturu. Následovalo pronásledování svobodného projevu, soukromého vlastnictví, popravy. Stavěly se koncentrační tábory a celá země byla obehnána ostnatým drátem nabitým elektrickým proudem a minovými poli.

Kdo je chtěl překročit, byl zastřelen ze strážní věže, která měla krycí jméno Mír nebo Přátelství. Nebezpečná otázka, kterou si občané nutně musí položit, pak zní, můžeme ještě hovořit o morálce po tom, když se již v politice neptáme na kvalitu cesty, díky které dosahujeme cíle. Je možné v takovém politickém provozu ještě věřit nějakým slovům, která politici vypouštějí z úst. Víra ve snadnou změnu image, je vírou ve vyprázdněnou politiku, jenže ta v důsledku nejvíc ohrožuje samotné politiky. Miroslav Kalousek je toho čerstvým, transparentním důkazem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .