O odkazu Cyrila a Metoděje
Státní svátek nám připomíná svaté Cyrila a Metoděje, kteří přišli v 9. století na Velkou Moravu, aby zde hlásali křesťanství slovanským jazykem. Připomínáme si nejen křesťanské kořeny našeho národa, ale i základy slovanské kultury. Vliv těchto věrozvěstů totiž daleko překračoval hranice náboženství. Co z jejich odkazu se zdá být důležité dnešním studentům teologie?
Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu v době, kdy křesťané nebyli ještě rozdělení, představovali tedy zároveň východní i západní křesťanstvo. Kdyby přišli o 600 let později, asi by je překvapilo náboženské schizma starého kontinentu. Dnes je Evropa ale opět jiná - po století sekularismu se možná začíná vracet ke svým kořenům. Pro studenty bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic je dnešní pluralita křesťanství samozřejmostí. Podle nich není dnes těžké vstoupit do nějakého náboženského života, těžké je ale, jak říká Šárka Grauová, víru promýšlet a zařadit do širokého kulturního kontextu.
Mně se zdá, že evropská kultura ve které žijeme, je kultura, která je do značné míry spoluurčená křesťanstvím. Já vyučuji literaturu a všímám si u svých studentů, že neznají kořeny, ze kterých ta literatura vyrůstá. Do jisté míry se mi někdy zdá, že jsme lidé, kteří zabloudili ve své vlastně kultuře, kteří se ocitli mezi troskami jakéhosi obsahu, který už nejsou schopni vnímat. A připadá mi, odhlédnu-li od toho osobního existenciálního aspektu víry, že tohle je do jisté míry kulturní přelom a je to možné vnímat jako určitou kulturní tragédii.
Protože to znamená, že budeme přemýšlet o věcech jiným způsobem, než jak si o to samy říkají.
Je otázka, zda by se nemělo na školách chápat křesťanství jako jeden z podstatných zdrojů naší kultury. Zda by tedy znalost biblických příběhů, církevních zvyků a tradic neměla patřit ke všeobecnému vzdělání. Protože tomu tak není, rozhodl se Jan Šulc kromě svého redaktorského povolání studovat ještě teologii.
Při studiu se dozvídáme věci, které by měly být součástí vysokoškolského vzdělání každého humanitně vzdělaného člověka a myslím si, že je to minimum teologické, které by mělo být součástí historického povědomí. Možná, že před takovými 50 nebo 60 lety tohle věděli středoškoláci ale myslím si, že to je to hlavní pro mě, mít základy vzdělání, abych mohl o tom uvažovat a druhý důvod byl, že se mi líbilo to společenství, zdálo se mi nesmírně zajímavé, přátelské, otevřené, plné takového porozumění vzájemného mezi jednotlivými církvemi a i humoru, což považuji za velmi důležité.
Šárku Grauovou zaujalo zase prostředí svobodného ekumenického dialogu.
Já učím portugalskou a brazilskou literaturu na Filozofické fakultě a ke studiu jsem se přihlásila z potřeby přemýšlet o věcech, které s vírou souvisí, ne jako jednotlivec, ale v nějakém poučeném dialogu. Zdá se mi, že prostředí našich církví k tomuto dialogu zas tak úplně nevybízí. Možnost mluvit o věcech otevřeně bez nějakých šablon, bez toho, abychom vybarvovali věci narůžovo, to je něco, co je pro mě ohromně osvobozující.
Studenti oboru Teologie křesťanských tradic žijí různé podoby křesťanství vycházející z různých tradic, každý z nich přináší kousek mozaiky toho, co křesťanství může znamenat a co má i pro dnešního člověka nějaký význam. Svým způsobem jsou pokračovateli Soluňských bratří, kteří k nám přišli hlásat křesťanství v době, jež byla té dnešní možná víc podobná, než si myslíme.
Bakalářské studium Teologie křesťanských tradic nabízí Evangelická teologická fakulta ve spolupráci s Institutem ekumenických studií. Do tohoto programu se zájemci mohou ještě přihlásit do konce července. Více informací najdete na webových stránkách institutu: www.ies-praha.cz.
