O radaru je třeba mluvit často a otevřeně
Není to nic nového a bude se to zřejmě v budoucnosti znovu při různých příležitostech vracet - tedy volání po referendu k nějaké konkrétní otázce. A vždycky budou slyšet výrazné hlasy pro i proti. Požadavek vypsat všelidové hlasování k nějakému problému je samozřejmě zcela legitimní, otázkou však zůstává, zda může veřejnost vždy zaujmout kvalifikované stanovisko.
Mohlo se například zdát, že k hlasování napříč bývalou federací o jejím zachování či rozdělení do dvou samostatných států během roku 1992 měli Češi i Slováci dost informací a i právo se vyjádřit. Dalo se tušit, jak by asi toto referendum skončilo: lidé by byli proti rozpadu. Aniž by si dovedli představit, k čemu by to v následujících letech vedlo. Slovenská vůle k emancipaci by těžko skončila a na její vlně by nacionalističtí populisté nakonec dosáhli svého za dost možná mnohem nepříjemnějších okolností, než jaké provázely vlastně velmi klidné stanovení nových států bez vážnějších majetkových sporů. Dnes obě země vedle sebe přátelsky spolupracují a o správnosti toho, že tak závažný krok učinily politické reprezentace obou národů, nelze pochybovat.
V případě obecně sice známé otázky radaru, jejíž odborné stránce ovšem rozumí jen úzký okruh specialistů, je pak vypsání plebiscitu problematické a na první pohled se zdá, že plně patří do agendy demokracie zastupitelské a nikoli přímé. Což ovšem na druhé straně neznamená, že veřejnost má zůstat stranou pokud jde o co možná nejvyšší míru informací. A ty jí zatím politikové, hovořící ať pro nebo proti, zůstávají svorně dlužni. Skoro by se zdálo, že právě toto vedlo zatím padesátku veřejně působících osob (především padají jména umělců), k otevřenému dopisu prezidentovi a předsedům parlamentních komor, kteří by podle signatářů měli podpořit vypsání radarového referenda. Jestliže by šlo hlavně o poskytnutí znalostí a širokou společenskou diskusi, pak nelze nic namítat. To také někteří signatáři dodatečně říkají: chybí nám informace. Ale dodávají: podle nich se budeme moci rozhodnout. Čili o svém právu rozhodovat o radaru nepochybují.
Někteří přímo či nepřímo uvádějí, že k rozhádané české politické scéně nemají důvěru. Tomu se člověk nemusí divit. Přesto ale vyvolává podiv, jestliže skupina umělců věří, že by o záležitosti jednak zcela politické a nadto do značné míry expertní měli a mohli rozhodovat sami občané. Nadto občané České republiky, kteří pokud by o tom hlasovali, zřejmě byli proti mnohému a to zejména v oblasti společné bezpečnosti. Tedy například proti vysílání našich vojáků do krizových oblastí. Obecný hlas lidu jakoby říkal: nás do ničeho netahejte, tyhle věci ať řeší ti silní. Od nichž by ale občané většinou samozřejmě chtěli, aby, dojde-li k ohrožení, zároveň právě oni velcí a silní přišli a ochránili nás. Což je postoj sice možná pochopitelný, ale také nepřijatelný.
O radaru musí bezpochyby rozhodnout politikové, i když jsou pro leckoho málo důvěryhodní. Že se mezi sebou dohadují, hadrkují a přetahují, je jistě nešlechtí. Ale jednou jsou ministři a poslanci na svých postech prostřednictvím jiného všelidového hlasování, totiž voleb. A tak nezbývá než jim leccos přenechat. Právě oni se musí umět rozhodnout v takových případech jakým je radar, součást obranného systému pro celý kontinent před totalitními a fanatickými režimy, nebo v budoucnosti dokonce nikoliv před státy nýbrž už jen ilegálními skupinami teroristů. Bez alibistického závětří plebiscitu. Ale jak už bylo řečeno: mají nám o radaru a důsledcích jeho výstavby u nás říci vše, co není vojenským tajemstvím. O tom není sporu, to je věc základní slušnosti demokratických politiků vůči veřejnosti. Jen totalitní politika se s takovými věcmi neobtěžuje. A také není pochyb, že je především věcí vlády a v ní nejpočetnější Občanské demokratické strany, která za radarem stojí nejpevněji, aby lidé neměli strach z radaru a nechuť z pár desítek specialistů jeho americké obsluhy. Pokud jde o věc bezpečí našeho i celé Evropy, o zařízení prospěšné a do budoucna důležité, je třeba to opakovat stále, trpělivě a se všemi dostupnými argumenty. Jinak si občané budou právem myslet, že jsou přehlíženi, anebo dokonce že na obavách z radaru v Brdech něco je. Politikové musí o protiatomovém deštníku říkat nahlas a při každé příležitosti všechno, co mohou. Budou-li to přesvědčivě dělat, potom rozhodně aspoň větší části veřejnosti než dnes nepřijde divné, že konečné slovo nepadne ve všelidovém hlasování.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
