O socialistickém a kapitalistickém realismu

Pro sovětské centrálně řízené umění se stala typická monumentální forma, prodchnutá nadšením a vírou v lepší, socialistickou budoucnost. Tereza Petišková ještě dodává, že sovětský socialistický realismus charakterizuje reklamní zjednodušení metody zobrazování ve prospěch srozumitelnosti nejširšímu publiku.

V novinách tento trend se projevil nejen v estetice fotografií či karikatur, ale dotkl se i obsahu, který musel splňovat stejná kritéria: články oslavovaly sovětské stachanovce, vojáky, hasiče, pracovníky bezpečnosti, kolchozníky či slévače jako náš vzor a na domácí scéně zase úderníky, členy JZD, Veřejné bezpečnosti, strážce hranic, kteří stříleli hrdině po těch, co zatoužili po demokracii atd. Plán se stále plnil na sto a něco procent, k volbám chodilo 99, 9 desetin procenta a všichni volili jen jednu stranu nebo tzv. jednotnou kandidátku Národní fronty. Každé léto probíhal boj o zrno, na podzim se místo školy jezdilo na chmelové brigády, pak se sbíraly brambory a na jaře se zase sbíral americký brouk mandelinka bramborová, kterou nám sem prý z letadel házeli kapitalisté, aby zničili naši úrodu. Místo školy se jezdilo do hor na sázení stromků a z důvodů nedostatku uhlí, byly tzv. uhelné prázdniny. Ve škole jsme fasovali žervé a dostávali rybí tuk, abychom nebyli nemocní a mohli se účinně podílet na budování socialismu.

Vizionářské obrazy měly za úkol překrýt chatrnou skutečnost: rozkulačené zemědělství nefungovalo, znárodněné služby skřípaly a továrny řídily dělnické kádry: bezradní chlapíci v bekovkách, kteří se nejlépe cítili v montérkách a saka je divně sešněrovávala.

A jak vypadá dnešní kapitalistická kultura? Odpověď zní: je postmoderní, nemá hranice, co umělec podepíše, to se stává uměleckým artefaktem. Umění provokuje a snaží se rovněž oslovit co nejširší publikum. Etiku diktuje snaha po maximalizaci zisku.

Totéž dělají i privátní noviny a podle toho vypadají: Titulní fotografie se snaží šokovat nebo alespoň být sexuálně přitažlivé. Titulky hlásají: Nový muslimský terč: papež, Tragédie autobusu: čtyři oběti, Rozhlas šikanuje i poctivé, Inzerát na síti, kdo mi zabije ženu, Budou zubaři kvůli teroristům nedostatkovým zbožím, U Brna hořel za jízdy autobus s dětmi atd.

Kdybych noviny z padesátých let a naše současná periodika četl v nějaké vzdálenější zemi a o Československu respektive České republice nic nevěděl, zaregistroval bych jistě změnu, ale z velké vzdálenosti by ta změna zase nemusela vypadat tak veliká, jak se nám na první pohled zdá: Oba pohledy na skutečnost vykazují stejnou odchylku od normálu, jen s opačným znaménkem. První pohled je uměle plusový, druhý uměle mínusový. Taky by se dalo říci, že došlo jen k přepólování, ale estetická struktura sdělení se moc nezměnila. Tkanivo, z kterého jsou články upletené, je stejně hrubé a jednoduché, plakátové, povrchní a odpudivě směšné.

Nový Pražský deník, který vyšel poprvé v den, kdy tento komnentář píši, to jen potvrzuje. Hlavní titulky znějí: Český autobus boural v Rakousku, čtyři mrtví a 40 raněných, Co všechno dokáže sexy ještěr a Jeptiška zastřelená v Africe. Žádná změna, jen další mutace téže kumulace zaručeně působících slov na náš organismus, který vyžaduje stále větší příděl adrenalinu. Místo transféru informací zase jen transfér emocí. Další dávka vzrušení navíc.

Chcete-li najít u nás v médiích něco pozitivního, musíte začít číst noviny opačným rastrem, jako jsme četli různá sešitová vydání po válce: místo hodných Němců, kteří pronásledovali zlé protivníky jsme si představovali Čechy a i tahle pokleslá literatura pak byla ke čtení. Když jsem si touto metodou přečetl v sobotní Mladé frontě Dnes článek o ministru Vlastimilu Tlustém nadepsaný: Na byt jsem si nevzpomněl, o tom, že byt neuvedl do dotazníku o svém majetku, hned se mi ulevilo. Vždyť přece tato zpráva vypovídá o něčem v zásadě pozitivním, už zase máme bohaté lidi, kteří ani nevědí, co všechno jim patří. Jen kdyby takových lidí bylo víc a platili řádně daně, to by se nám přece hned vedlo lépe.

I moje babička v šedesátých letech si už nepamatovala, že s dědečkem někdy ve třicátých letech koupili vilu, v které nikdy nebydleli a kterou jim komunisté po roce 1948 ukradli, kdyby jí to v šedesátých letech nepřipomněl daňový úřad, který chtěl na ní daňový doplatek z roku tuším 1945, kdy jim vila ještě patřila. Nikdy jsme babičce její zapomnětlivost nevyčítali.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .