O střílení a střelectví
Bylo by příjemné, kdyby platilo dávné antické "při hrách mlčí zbraně", tedy že při olympiádě znesvářené strany uzavřou příměří. Jenže v novodobé olympijské historii se téměř při každých hrách někde střílelo a ty nynější nejsou výjimkou.
Američané už na začátku olympiády řekli, že v Iráku žádné příměří nebude, a tak ve chvíli, kdy včera v Řecku končil další olympijský den, začali vojáci útočit na ozbrojence šíitského vůdce Muktady Sadra na předměstí Bagdádu. Muktada Sadr dělá už dlouho problémy a je obtížné se v něm vyznat. Včera už už souhlasil, že vyklidí posvátná místa a zařídí odzbrojení svých stoupenců. Má to ale udělat okamžitě, za což mu chce irácká vláda udělit amnestii. Sadr zase žádá, aby americké a irácké provládní jednotky ještě předtím zastavily útoky proti šíitským ozbrojencům a samy se stáhly z centra Nadžáfu.
Už dávno je zřejmé, že v Iráku nikdo nikomu nevěří. A žádné dohody či pravidla neplatí. Když už se tedy při olympiádě střílí, tak by to mělo být aspoň podle pravidel. Pak je možné uspět, a dokonce se z přesné střelby radovat. To se ale nesmí pálit ze zbraní smrtonosných, nýbrž z pistolí sportovních. Jako to dělá Lenka Hyková, od včerejška olympijsky stříbrná. Ta když se trefí, má důvod k radosti. Už proto, že ví, proč vlastně střílí. Ještě že takové střelkyně jsou, protože jinak by se asi už člověk z těch všech zbraní pomalu picnul.