Obama a islámský svět
K vyřešení problémů ve vztazích někdy pomůže už jen jediné - nový start. O něco takového se v těchto dnech pokouší americký prezident Barack Obama. Vyvrcholením jeho týdenní cesty do Evropy byla návštěva Turecka. Ta měla znamenat čerstvý začátek vztahů Spojených států a islámského světa. Zdá se, že se mu to do určité míry podařilo. Ačkoli Obama neopomněl Turkům připomenout citlivou otázku masakrů Arménů z dob první světové války, dočkal se v ankarském parlamentu ovací vstoje.
Volba Turecka jako první navštívené muslimské země nebyla náhodná. Zaprvé jde o zemi muslimskou, ale nikoli arabskou, a mnohé z citlivých otázek, jako je Irák nebo Palestina, rezonují v Turecku přece jen jinak. Krom toho je to země více méně demokratická, a tedy nezatížená pachutí diktatury, jako prakticky všechny ostatní země oblasti Blízkého východu, včetně amerických spojenců, jako je Egypt a Saúdská Arábie. Za druhé jsou obě země tradičními partnery - Turecko je, zejména americkou zásluhou, starým členem NATO a má s Washingtonem dlouhodobé vojenské i politické kontakty. A za třetí, jde o mimořádně důležitou zemi, která má své vlastní kanály k řadě dalších států, například Sýrii, Íránu i Izraeli.
Důvěra mezi Washingtonem a Ankarou je možná nepostradatelnou podmínkou k tomu, aby Američané obnovili svůj ztracený vliv v arabském světě. Vztahy mezi Amerikou a Araby utrpěly velmi vážné šrámy hned po 11. září - totiž faktem útoku samotného. Pamětníci si možná vzpomenou, že hned v prvním projevu k otřesenému národu George Bush neopomněl opakovaně vyjádřit přesvědčení, že za tento útok nelze vinit islám a varoval před napadáním muslimů. To však nezabránilo tomu, aby islámský svět začal vnímat Bushe a jeho vládu jako nepřátelskou. Kapitolou o sobě je samozřejmě irácká válka, která je v islámském světě často vnímána jako boj Američanů proti Arabům - což je pohled přinejmenším deformovaný. O to horší byl pak arabských pohled na starou administrativu kvůli její údajně příliš těsné podpoře izraelských vlád - otázka Palestiny je srdeční záležitostí arabských zemí bez ohledu na její reálný vliv na jejich vlastní životy. Na negativním pohledu na Bushe nic nezměnil ani fakt, že byl prvním americkým prezidentem, který mluvil o nutnosti zřídit palestinský stát - tedy výroku, kterého se třeba mnohem početnější Kurdové nikdy nedočkali.
Odchod Bushe a zejména příchod Obamy znamená tedy šanci na odblokování situace. Tuto šanci hodlá Obama jistě využít a začal právě v nejméně problematickém Turecku. Neopomněl zdůraznit mezinárodní význam této země, která si na zdůrazňování své závažné úlohy obzvláště potrpí. Vykonal také všechny důležité rituály - turecké sekularisty uspokojil tím, že se přišel poklonit do Atatürkova mauzolea, a opakovaně chválil turecké demokratické tradice. Umírněné islamisty ubezpečil, že si cení úspěchů posledních vlád v jejich rukou a prohlásil, že Amerika v žádném případě není ve válce s islámem. Všechny dohromady pak ujistit, že Amerika podporuje vstup Turecka do Evropské unie.
Vzkazem širšímu islámskému světu pak bylo prohlášení, že Američané i nadále trvají na tom, že řešením palestinského problému je zřízení nezávislého státu, což se dá číst také jako káravý vzkaz nové izraelské vládě, aby vznik Palestiny umožnila. Obama také zdůraznil, hodlá uzavřít věznici v Guantánamu a že Amerika se pro příště vzdá jakéhokoli použití mučení v boji proti terorismu.
Paradoxně jen tyto dvě položky, tedy zrušení Guantánama a tvrdých vyšetřovacích praktik, se dá považovat za nějakou odchylku od dosavadní praxe - jinak hlavní rozdíl oproti předchozí vládě byl spíše v tom, jak Obama mluvil, a nikoli co říkal. Přesto se dá Obamova cesta do Turecka považovat za přelomovou. Před jeho cestou byla v Turecku podpora americké politiky sotva devítiprocentní - nyní udělal přinejmenším první krok k tomu, aby se toto číslo podstatně zvětšilo.
Obtížnější to bude v arabských zemích, které dříve nebo později také navštíví. Tyto země jsou tradičně mnohem opatrnější a skeptičtější, ale také ve svých požadavcích mnohem náročnější na ostatní státy než na sebe samotné. Ukáže se tedy, zda Turecko opravdu posloužilo jako most do Asie, jak se Obama opakovaně vyjádřil, a nebo zda bude třeba udělat mnohem více.
Do budoucna Obamu čeká velký úkol, na kterém může s velkými arabskými zeměmi spolupracovat, a to je vlákání Sýrie zpět do hlavního proudu arabské politiky. Damašek hraje už mnoho let obratnou hru, v níž hraje roli hlavního spojence Íránu nejen proti Izraeli a Americe, ale i Saúdské Arábii, Egyptu a prozápadním silám v Libanonu - to nyní významné arabské země chtějí změnit, také ze strachu ze stále sebevědomějšího Íránu. Kdyby se podařilo uzavřít izraelsko-syrský mír, vyčistilo by to vzduch i v Libanonu a částečně i na palestinských územích, a Írán by přišel o důležitý nástroj své velké hry.
A právě Írán bude další zkouškou Obamovy vytrvalosti a obratnosti v islámském světě. Íránu nabídl jednání a vlídnou tvář. Z Teheránu přišly opatrně souhlasné reakce, ale i rázné odmítnutí s tím, že jde z americké strany jen o slogan, jak se vyjádřil ajatolláh Alí Chameneí. Všichni však chtějí nejdříve americké činy, prý včetně amerického jaderného odzbrojení. Jinými slovy, brzy se ukáže, že americký prezident si při nápravě světa nevystačí jen s úsměvy a řečnickým uměním. Mohlo by se mu nakonec stát, že místo pověsti toho, kdo svou vstřícností zboural hráze mezi Washingtonem a Teheránem, může vejít do dějin jako ten, kdo nezabránil Íránu stát se jadernou velmocí a ustoupil jeho bravurně stupňovanému nátlaku.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
