Obamova blízkovýchodní politika pod tlakem

Nyní, rok poté, co byl zvolen, podnítil tím nejrůznější skeptické úvahy o tom, zda je alespoň průměrně úspěšný, tedy o trochu úspěšnější než jeho předchůdce, nikoli ve srovnání s jeho vlastními blízkovýchodním plány. Dnes se skoro nechce věřit, že doba, kdy byl jeho projev v Káhiře přerušen pětatřicetkrát potleskem, je vzdálená sotva pár měsíců.

Přitom americká politika na Blízkém východě zcela určitě patří k hlavním částem jeho zahraničně politické agendy, a to hned ve čtyřech oblastech. V první řadě je to samozřejmě izraelsko-palestinský spor, který je součástí izraelsko-arabského konfliktu. Jeho reálný význam je ve skutečnosti malý, protože se týká malého území, a poměrně malého počtu lidí. Jeho symbolická váha pro arabský, ale i obecně muslimský svět je obrovská, a Obama se tedy jistě nemýlí, když vychází z názoru, že jeho případné vyřešení by znamenalo uvolnit si ruce pro jiné úkoly.

Dále je tu neméně ožehavý problém íránského jaderného programu, a obecně íránské politiky v širším regionu, protože Teherán je nyní schopen zasahovat do dění hned v několika zemích, od Libanonu až po Irák.

Třetím problémovým okruhem je Afghánistán, kde se věci nedaří tak, jak by si Obama přál, a který značně zatěžuje americké finanční i lidské zdroje. Obamův účet je nyní zatížen i tím, že jeho pomalé rozhodování v otázce posílení tamních jednotek je považováno nikoli za rozvahu, ale spíše za nerozhodnost.

Čtvrtým okruhem je nepochybně Irák. Ten se snad jediný dá považovat za oblast zavdávající důvody k určitému optimismu, i když je veřejným tajemstvím, že tento úspěch byl založen již v období před nástupem Obamy. Současný prezident se však snaží tyto zisky neztratit a jeho vyjednavači byli podle zákulisních informací velmi nápomocni při dojednávání obtížných pravidel, podle kterých se budou konat lednové irácké volby.

Vraťme se však k prvním dvěma problémovým okruhům, tedy izraelsko-palestinskému konfliktu, a k íránské otázce. Právě symbolická váha palestinského osudu může rozhodnout o tom, jak se na Obamu jednou bude dívat Historie. George Bush si odnesl nálepku příliš proizraelského politika, a to přesto, že byl prvním americkým prezidentem, který otevřeně vznesl požadavek na zřízení samostatného palestinského státu. Barack Obama se tedy chtěl vyvarovat proizraelského onálepkování, a postavil se proti některým částem izraelské politiky, zejména byl kritický vůči výstavbě izraelských osad na Západním břehu. Neudělal to však zřejmě příliš šikovným způsobem. Výsledek jeho tlaku byl patrný na právě skončené cestě izraelského premiéra Netanjahua do Spojených států. Dlouho nebylo jasné, jestli se Obama s Netanjahuem vůbec uvidí, a když se tak stalo, raději ani společně nepředstoupili před fotografy, natož aby uspořádali tiskovkou konferenci.

Obamův problém je, že za ochlazení vztahů s předním americkým spojencem v oblasti nic nedostal. Momentálně Palestinci už nemluví o Obamovi jako o své naději, a naopak se jim zdá, že tento prezident nedostatečně vnímá jejich potřeby. Dosud totiž nedosáhl u Izraelců takových ústupků, které by sami Palestinci považovali za relevantní - tedy zejména právě v otázce osad. A dokud prý Obama nedosáhne změny izraelských postupů, nebudou Palestinci jednat, a návrat k jednání, to je právě to, čeho chtěl Obama dosáhnout. Shrnuto a podtrženo, Obama ztratil vliv a respekt u obou stran konfliktu, a momentálně tedy je méně úspěšný než jeho kritizovaný předchůdce.

Podobně neefektivní se Obamův nový styl projevil i ve vztahu vůči Íránu. V říjnu se zdálo, že se na společných schůzkách s íránskými diplomaty a experty podařilo dojednat schéma, podle kterého by Írán dále pracoval na svém jaderném programu, ale část svého uranu by posílal na zpracování do zahraničí. Tím by zahraničí získalo určitou jistotu, že Teherán nevyrábí jaderné zbraně, a Íránci by si udrželi tvář. Tento zdánlivý úspěch se však náhle zhroutil po jediném projevu prezidenta Ahmadínežáda a výsledkem je, že íránští jaderní odborníci získali zas o několik měsíců času navíc, a Obama je na tom hůře, než kdyby nedojednal nic. Korunu všemu nasadilo íránské rozhodnutí považovat skupinku tří Američanů, údajně turistů zabloudivších na irácko-íránské hranici, za špiony. Američané tedy nyní budou muset velkou část svého diplomatického kapitálu věnovat vyproštění těchto tří svých občanů.

Nad americkou politikou v oblasti se stahují další mraky. Již dříve jsme informovali o tom, že Turecko se v posledních letech vzdaluje západu. Nyní se také čím dál častěji mluví o slábnutí dvou dalších předních amerických spojenců, tedy Saúdské Arábie a Egypta, které mají své vlastní politické i hospodářské problémy. Pravděpodobně nikdo z umírněných sil v oblasti neupírá Obamovi dobrou vůli, ale zdá se, že i tamní vůdcové, ať už jsou jakéhokoli názoru, nepovažují amerického prezidenta za dostatečně tvrdého a důsledného hráče, který by za vytyčeným cílem kráčel neochvějně. Obama má před sebou ještě více než tři čtvrtiny svého funkčního období, ale otázkou zůstává, zda se jeho styl opravdu může zásadně změnit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .