Obchodní válka s Čínou

Když zvoní na poplach při požáru, mají alarm hasiči, kdo má ale vyrazit, když volají o pomoc výrobci textilu? V Paříži a v Římě a také v Lisabonu mají jasno. Nač máme jednotný trh, kdybychom ho nedokázali ochránit? A kdo jiný by to měl být než jindy tolik vysmívaná a znevažovaná Evropská komise v Bruselu? Vždyť právě ta má právo zvednout obchodní bariéry.

Čína má ale na své straně silný argument. Po vleklém vyjednávání s průmyslově vyspělými zeměmi dospěla k dohodě o odstranění systému kvót na dovoz jejího textilu a bariéry pro její export padly právě na začátku letošního roku. Proto se z Pekingu ozývá, že hromady čínského zboží neporušují žádná pravidla.

Jedna věc jsou dohodnutá pravidla a jiná nepříjemnosti, kterým čelí každá vláda, když se na prvních stranách novin objeví titulky hlásající, že ve Francii "čínské cunami" odplaví na sedm tisíc pracovních míst. Proto ministr zahraničí Michel Barnier volá, že nestačí, aby Evropská komise zahájila podrobné šetření, protože uplynou měsíce, než účinná opatření proud levného čínského dovozu zastaví. Jestli k oblíbeným klišé patří tvrzení, jak je Evropská unie unifikovaná, tak nynější debaty, jak řešit nastalé potíže, předvádějí zcela opačnou slabost, totiž neschopnost domluvit se. Jedna svízel vězí v tom, že evropským komisařem odpovědným za zahraniční obchod je Peter Mandelson a ten při svém nástupu sliboval, že bude obhájcem volného obchodu. A nyní by mu měl bránit.

Názor samotného komisaře nemusí být směrodatný, když mají členské země společnou vůli. Námitkám Francouzů a Italů oponuje Británie a severské státy, kteří patří tradičně k obhájcům volného obchodu. Zároveň ale všichni vědí, že z Paříže se ozývají nářky také proto, že do referenda o evropské ústavní smlouvě zbývá pár týdnů a že její odpůrci se rekrutují hlavně z řad levice, která na zmínky o liberalizaci obchodu reaguje jako na čertovský obrázek na stěně.

Jedna věc jsou domácí politické potíže, které ženou politiky na šturm, jinou věcí ale je, jaké jsou reálné možnosti. Nepříjemné pravdy se málokdo odváží vyslovit nahlas. K nim patří například konstatování, že nemalou část čínského textilního dovozu tvoří zboží vyrobené daleko v Asii pro evropské firmy věhlasných značek, které svou výrobu přesunuly tam , kde jsou nižší mzdy a kde si málokdo postěžuje na někdy více než padesátihodinový pracovní týden. Nejde jen o prosperitu těchto firem. Čína představuje tak velký trh, že země, které proti ní vyhlásí sankce, sice ochrání doma cenná pracovní místa v textilní výrobě, ale mohou přijít o jiná pracovní místa, které by přinesly zakázky ze země s více než miliardou obyvatel. Evropané nejsou v čínské bryndě sami. Podobné starosti mají i Spojené státy, kam také zasáhlo "textilní cunami". I tam se přou textilácké odbory s firmami, které prodávají levné zboží z dovozu nebo naopak do Číny vyvážejí. Ti, kdo si myslí, že v tomto sporu stojí na jedné straně bohatá a také drahá Evropa a Amerika a na druhé levná a rostoucí Čína, se mýlí. Přes všechny reformy se v Pekingu stále ještě nosí komunistická ideologie a právě ta dostává v tomto sporu na frak. Možná, že podle této ideologie je správné vydělávat na potížích kapitalistických států. Ale jak soudruzi v Číně vysvětlí, že jejich levné textilní zboží připravuje o místa lidi nejen v Evropě, ale také na jihu Afriky?

Například malé Lesotho patří k těm zemím, které vsadily na program vyhlášený prezidentem Billem Clintonem, začaly dávat do pořádku státní správu, začaly omezovat korupci a výměnou získaly přístup na trh Spojených států. Letos, když padly obchodní bariéry, zahraniční investoři z Lesotha i z jiných zemí mizí a s nimi i pracovní místa. Je třeba větší důkaz, že čínský komunismus už je jen slupka, skrze kterou prosvítá zájem velké a stále silnější země?