Od symbolů ke generálnímu štábu
Zprávy z minulých týdnů o výskytu členů české armády s tajeně hýčkanými symboly snad vůbec nejstrašnější militární organizace, co paměť lidstva sahá, tedy nacistických jednotek SS, dávaly tušit, že to vedení resortu obrany nebude moci pominout. A už se to zřejmě projevuje - podle některých médií přichází "největší zemětřesení" na vysokých armádních postech od rozdělení federace. Můžeme si ovšem klidně klást otázku, zda spektákl s odchodem několika velmi vysokých, byť veřejnosti prakticky neznámých generálů, může změnit absurdní atmosféru, která asi v elitních jednotkách pod povrchem panuje.
Přičemž její příčiny a kořeny není těžké domýšlet a cosi by o tom měli dávno vědět armádní psychologové. Nevíme ovšem, zda ti doposud přivírali oči, nebo jejich případný hlas nechtěl být slyšen, či se jej více méně báli pozvednout. Ale že by neměli povědomí o sklonech vojáků nasazovaných do mimořádných podmínek uchylovat se k extrémismu, i když jen prostřednictvím tetovaných, nebo kdesi na uniformě poloskrytých znamení, tomu se věřit nechce. Jinou věcí je, jestli to bylo přehlíženo coby cosi v zásadě nevinného, nevědomého a spíš jen poloklukovského. Ale určitá identifikace s někdejšími SS, a jinak to zřejmě nazvat nelze, je přitom ve státních ozbrojených složkách samozřejmě nepřípustná a nechat ji bez povšimnutí možné není. A to, že existují podobné tendence také mezi bojovými složkami policie, bude muset dříve či později rovněž někdo začít řešit. Obdivovatelé siláctví ve jménu jakési na hlavu postavené spravedlnosti, sálající kupříkladu z písní a postojů veřejnoprávními médii, ale dokonce i církevními hodnostáři podporovaného Daniela Landy, je totiž podle všeho větším problémem, než jaký si odpovědní funkcionáři umějí připustit.
Beze sporu jsou vojáci i policisté útvarů rychlého nasazení, zjednodušeně lidé tvrdě cvičení k bleskovému silovému jednání, ve kterém musí být ruka rychlejší myšlenky, vystavováni tlaku, jaký si běžní civilisté sotva dokáží představit. Že se pak elitní bojovníci poměrně snadno mohou přimknout k historickým vzorům podobného typu, na kterých nevidí co a pod jakými hesly je činěno, ale spíš jak dalece je to efektivní, není příliš překvapivé. Obdivovat jakési novodobé rytíře z filmů či comicsů žánru fantasy, bytosti věřící, že zkrátka silnější přežívá, také není tak nečekaným jevem. A nemá to co dělat se současnou adorací bojových umění a všelijakých supermanů. Zřejmě jsou sklony k násilí a vzhlížení k němu znakem lidské povahy. Nositel Nobelovy cenu za literaturu William Golding kdysi napsal knihu o dospívajících chlapcích, kteří se shodou nešťastných okolností ocitnou zcela sami na pustém ostrově a kteří za krátkou dobu jaksi "civilizačně upadnou" a počnou se chovat jako primitivní kmen, jemuž vládnou právě ti silní a tudíž autoritářští. Přičemž se zaštiťují rituály a modlami. Slavná kniha Pán much beze sporu patří ke vzdělání psychologů. I když jde o literaturu a tedy fikci. Nicméně velmi pravděpodobnou.
A výtečný britský film Umírání za Dlouhého dne, ve kterém se parašutistické komando v týlu nepřítele chová vlastně až zvířecky, neboť to je jediná šance jak přežít, odborníci na lidskou duši také jistě znají. Z literatury faktu víme, jak se lidé proměňovali v extrémních podmínkách válečných, z nedávného případu, jak si počínali někteří američtí dozorci ve vězeních pro Talibánce, známé jsou případy drastické šikany na vojenských akademiích a mnozí muži středního věku zažili dost hrozné věci coby vojíni základní služby socialistické armády.
Dnes jsou čeští vojáci už dlouho profesionálové, kteří dobrovolně vstoupili do služby za velmi dobrých finančních podmínek a kteří z ní mohou odejít, jestliže to jejich psychika neunese. Máme řadu důvodů je ctít i obdivovat, být na ně dokonce hrdí. Ale pokud si pomáhají příklonem k představitelům nelidskosti, pak do vojska nemohou patřit. Což se týká samozřejmě i policejních složek, které někdy jen špatně skrývají kupříkladu jisté sympatie k násilným neonacististům.
A samozřejmě je třeba hledat viníky mezi veliteli. Kdo byl kdysi na vojně, pamatuje si, jak důstojníci zavírali oči nad šikanou, neboť ta jim pomáhala udržovat kázeň. Bylo to absurdní, ale velmi běžné. Jestliže se dnes v profesionální armádě vyskytují adoranti nacismu, a můžeme jen doufat, že jde o jednotlivce, jejich nadřízení si toho museli všimnout. Zřejmě se jim zdálo, že jde přitom o dobré a obětavé vojáky a nějaká tetování ve stylu SS vedle toho mohla vypadat zanedbatelně. Ale přehlížet je nesměli a jejich přehlížení zase nesměli tolerovat jejich vyšší nadřízení. Cesta až do nejvyšších křesel generálního štábu je od řadového vojáka se zavrženíhodnými symboly na prvý pohled daleká. Ale je zároveň logické, že se právě změnami v oněch nejvyšších patrech musí začít.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
