Okurka, to je pro Poláky kromě zeleniny i legendární autobus. Dnes vozí turisty třeba do Muzea neonů
Ikonické polské autobusy s českými základy přezdívané „Okurky“ sice zmizely ze sítě varšavské hromadné dopravy už v roce 1979, to ale neznamená, že se jimi nemůžete svézt i dnes. Několik se jich totiž vyhnulo sešrotování a po letech rezivění a chátrání se jich ujali nadšenci, kteří je dali dohromady. Díky tomu se teď ve Varšavě můžete „Okurkou“ vydat po stopách Polské lidové republiky. Třeba i do jednoho ze dvou muzeí neonů na světě.
Je konec října, sychravo se pomalu mění v protivné deštivo, a u varšavského Stadionu Legii zastavuje autobus ze 70. let. Řidič se bez pomoci jakýchkoliv senzorů, jen se dvěma zrcátky otáčí na nevelkém plácku ohraničeném zaparkovanými auty.
Nepřivezl fanoušky. Chystá se odvést zájemce o projížďku levou i pravou částí Varšavy. Vystupuje a otevírá pro ně boční dveře. Přitom nevypíná motor, už by nemusel znovu naskočit.
Volant místo posilovny
Nastupujeme dovnitř. „To je ‚Ogórek‘ – typický autobus, který ve Varšavě vozil lidi v 70. letech. Nejdřív se projedeme po městě a pak pojedeme do Muzea neonů,“ vítá pasažéry Paweł Leszczyński, ředitel varšavského festivalu piva, který výlet historickým autobusem zorganizoval.
Čtěte také
Sedáme si na svá místa, je jedno kam – před zvukem, nebo spíš hlukem motoru se nedá utéct ani na zadní sedačky. Poslední cestující zabouchává dveře a vyrážíme.
„To je náš řidič Jan. Asi mu zatleskejte!“ vybízí usměvavá průvodkyně Kasia, která sedí na místě spolujezdce, kdysi nejžádanější sedačce na cestách. Je z ní skvělý výhled a sezení vedle motoru vždy nabízelo velký zážitek.
Tleskáme a Kasia vysvětluje proč: „Řídit tenhle autobus je hodně těžké. Žádný posilovač řízení, žádní asistenti, veliký, těžký volant. A i na řazení potřebujete velkou sílu.“
Řidič má před sebou jen několik analogových budíků a obrovský volant, kterým musí otočit i více než třikrát, když chce odbočit.
Komfort ala 70. léta
Tenhle konkrétní modrobílý Ogórek neboli Okurka, tedy autobus Jelcz 043, začal jezdit po Varšavě v roce 1974. Pochází ze série asi stovky strojů, u nichž se konstruktéři pokusili o modernizaci typu vozu z roku 1959.
„Motor máme tady uvnitř, mezi řidičem a mnou. Teď příjemně hřeje, ale představte si to v létě. Jedinou klimatizací byla tady ta malinká okénka. To byla vážně hrůza,“ vciťuje se průvodkyně Kasia do tehdejších pasažérů.
Čtěte také
„Taky tu nejsou žádné kontrolky, všechno je analogové. A kdo ví, na co je tahle páka nad motorem?“ ptá se na bytelnou kovovou součástku, se kterou se dá horizontálně otáčet. A spolucestující hádají.
„Na zavření a otevření dveří?“ tipuje první, ale mýlí se. „Je to na zastavení motoru?“ zkouší druhý, tentokrát už úspěšně. „Joooo, je to na zastavení motoru,“ přitakává nadšeně průvodkyně.
Jelcz 043 má své kořeny v Československu, byl totiž licenční variantou autobusu Škoda 706 RTO. A pod velikou skříní mezi řidičem a spolujezdcem je dokonce motor značky Škoda. Vyráběl se od roku 1959 až do roku 1986.
Meziměstská varianta autobusu měla dokonce jednu specialitu – vyklápěcí přídavná sedadla v uličce, u kterých jako opěrky sloužily koženkové připínací pásy. A dalším specifikem byl tvar autobusu, kterému „Okurka“ vděčí za svoji přezdívku.
Barevná naděje
Blížíme se k Muzeu neonů ve varšavské Pradze, takzvaně na „Pravém břehu“. Neony byly specifikem Varšavy v období komunismu. Po válce zbyly z města ruiny. Následovala sice obnova, ale starý ráz města byl pryč a široké, nově naplánované bulváry obklopily šedé budovy socialistického realismu a brutalismu. Jen šeď a bída.
„Obyvatelé Varšavy, kteří město zažili před druhou světovou válkou, si vzpomínají, že první neonový nápis byl ten na pivovaru. Mně to přijde vtipné, protože to nějak ukazuje na lásku Poláků nebo Varšavanů k alkoholu,“ začíná zvesela prohlídku Muzea neonu Tosia zmínkou týkající se 30. let 20. století.
Čtěte také
Muzeum sídlí v části staré továrny a uvnitř je díky rozzářeným starým poutačům pestrobarevné. Na světě jsou jen dvě muzea neonu – v chrámu zábavy a konzumu v Las Vegas a ve Varšavě, zamýšlené výstavní síni poválečné socialistické obnovy. Nemohly to být dva odlišnější světy.
Neonový potěmkin
Další historie je spíš hořká. „Po druhé světové válce v období Polské lidové republiky všichni věděli, že se tu nežije dobře. V Polsku nebyl dobrý život. Země byla zničená, kdo válku přežil, žil v chudobě. A vláda věděla, že musí udělat něco, aby Polsko vypadalo lépe – navenek. A tak přišla s tím, že šedivá polská města pokryje neonovými nápisy,“ vypráví Tosia.
Polsko tak mělo vypadat bohatší, technologicky vyspělejší, šťastnější. Ale byla to jen propaganda a jedna obrovská lež. „Například jste měli na budově obrovský krásný svítící nápis Maso, ale regály uvnitř byly prázdné. Lhali nejen vlastním obyvatelům, ale taky zbytku světa,“ dodává průvodkyně.
Temná 80. léta
Neonové nápisy v komunistickém Polsku nemohly promovat žádné značky, to by se neshodovalo s ideou boje proti konzumu. A tak nejčastěji informovaly jen o tom, že za vstupními dveřmi je kino, obchod s mýdlem, krejčovství nebo restaurace.
Za desetiletí lidové republiky se neony rozrostly do celého Polska a staly se charakteristickým prvkem veřejného prostoru. Konec jejich éry nastal v roce 1981. Tehdy komunistická vláda vyhlásila stanné právo, jehož součástí bylo i nařízení zhasnout všechny neonové nápisy – na více než dva a půl roku, kdy pronásledovala a zatýkala tisíce členů opozice a podporovatelů nezávislých odborů.
Po skončení stanného práva se velká část neonů už nikdy znovu nerozsvítila.
Související
-
Čabajka, Kadár ani Ištván už na Slovensku nepojedou
Maďarské autobusy Ikarus měly řadu přezdívek a taky řadu příznivců i odpůrců. Poslední kloubové autobusy vyrobené známou maďarskou továrnou dojezdily tento týden v ...
