Olympijské hry: úspěch, ale žádná svoboda. Přirozeně
"Vítězství pro Čínu," hlásá titulek v pondělním vydání amerického deníku Washington Post. A titulek jiného článku v americkém listu Indianapolis Star dodává: "Čína si zalouží poděkování za dobře udělanou práci."
Řeč je o letních olympijských hrách, z nichž si atleti pořadatelské země odnesli působivých jedenapadesát zlatých medailí - a pro jejichž úspěch udělal čínský komunistický režim opravdu hodně. Zorganizoval například - a zaplatil - monstrózní show na úvod a závěr her. Přiškrtil také provoz čoudících továren v Pekingu a jeho okolí a drasticky omezil osobní dopravu: jednoduše zakázal výjezd více než milionu aut. K čistotě ovzduší nakonec stejně nejvíce pomohly deště, až po nich se spolehlivě vyjasnilo - leč i ty deště se dají přičíst neutuchající čínské snaze o úspěch her. Zpočátku, když byly rozptylové podmínky neuspokojivé, totiž čínská armáda odpalovala denně do mraků rakety, které měly vyvolat srážky. A povedlo se.
Sportoviště byla v dobrém, ne-li perfektním stavu, a o zdar her se přičinily i myriády všudypřítomných usměvavých dobrovolníků, kteří se cizincům snažili přiskočit na pomoc, kdykoli se jim uzdálo, že takovou pomoc potřebují. Bezpečnost her se sice zdála v sázce, když v několika čínských městech zaútočilo tvrdé křídlo ujgurských separatistů a zabilo i civilisty. V místech, kde se odbývaly olympijské disciplíny, už ale problémy nebyly, o to se postaralo sto tisíc policistů a vojáků.
Dobrá organizace olympijských her má přirozeně i silný politický podtext. Čínské vedení tím navenek i dovnitř země názorně demonstrovalo své kvality. Mnoho Číňanů je díky povedeným hrám hrdějších nejen na vlast, ale i na sílu, která ji řídí: na komunistickou stranu. Mimochodem: snad nejvíce pomohl úspěch olympijských her muži, který měl nad tím vším hlavní dohled, viceprezidentovi Si Ťin-pchingovi, který je považován za pravděpodobného nástupce nynějšího generálního tajemníka komunistické strany a prezidenta Číny Chu Ťin-tchaa.
Proti této obecně přijímané tezi úspěšných olympijských her stojí opačné hodnocení. Podle obhájců lidských práv jsou hry prohrou. Prohrou mezinárodního společenství. Prohrou, protože Čína nesplnila, co údajně před přiřknutím olympiády slíbila: že se bude více starat o dodržování lidských práv. Lidé, kteří Čínu kritizují z těchto pozic, se domnívají, že olympijské hry jsou politikum, nikoli sportovní a sponzorská megaudálost; a že jednotlivým státům se jejich pořádání svěřuje za odměnu.
Pokud jde o dodržování lidských práv, olympijské hry v Pekingu sotvaco změnily k lepšímu. Začalo to násilným vystěhováváním lidí z těch pekingských lokalit, kde pak bagry vytvářely prostor pro budoucí olympijské stavby; pokračovalo to tvrdými zásahy proti byť jen domnělým nepřátelům režimu; a skončilo nedělním vyhoštěním osmi amerických protibetských aktivistů. V Pekingu sice komunisté vyhlásili tři zóny, kde by nespokojenci mohli demonstrovat, ale jak se záhy poté ukázalo, byl to dobře vymyšlený trik. Aby totiž v těchto potenciálních Hyde-parcích a la Peking vůbec někdo mohl demonstrovat, musel by napřed vyplnit desítky žádostí - a hlavně, získat pro demonstraci povolení. A to se nikomu nepodařilo.
Někteří lidé ze Západu snad opravdu doufali, že olympijské hry donutí Čínu k jisté demokratizaci. Čína to prý při svém usilování o konání her přislíbila Mezinárodnímu olympijskému výboru. Nicméně to byly sliby velice vágní - sliby, které Mezinárodní olympijský výbor potřeboval slyšet, aby měl po přiklepnutí olympijských her Pekingu alibi před kritiky čínského režimu. Každý trochu soudný pozorovatel si ale už tenkrát musel položit otázku: Proč by probůh měla Čína najednou dodržovat lidská práva, když koncept lidských práv jako takový neuznává? Tomu, kdo se o věc zajímal, muselo být už tehdy jasné, že žádné zásadní humanitární ústupky kvůli olympijským hrám Čína neudělá.
A drobná gesta, jako velice obezřetné uvolnění jinak tvrdě cenzurovaného čínského internetu, půjdou teď, po olympijských hrách, nepochybně k šípku. Čína bude tím, čím byla před hrami a čím ještě dlouho zůstane: státem s takřka úplně svobodnou, kapitalistickou ekonomikou, ale s vládou používající tvrdých, komunistických metod.
To ale vůbec neznamená, že by se Čína neměnila k lepšímu. Před historicky nedávnou dobou, nějakými třiceti lety, v době doznívání barbarské "kulturní revoluce", si prostý Číňan nemohl jist majetkem, zdravím, ba často ani životem. Dnes je soukromé vlastnictví opět posvátné a tomu, kdo sice ví, že král je nahý, ale neříká to nahlas, se nestane nic. Malý pokrok, ale lepší než žádný.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
