OSN čekají spory a žádné řešení
Uprostřed léta se mluvívá okurkové sezóně, protože politici jsou na prázdninách a první stránky z nutnosti oslovit čtenáře zaplňují v pohodlnějším případě spekulace či natahované kauzy a v horším případě živelné katastrofy. Protože ale pořádné maléry se nevynoří zčistajasna, tak lze předpokládat, že i kvásek politických zápletek, které přijdou po prázdninách, se zadělává v těchto dnech.
Koho by se krize mohla týkat? Když uvážíme, že za správkyni světových záležitostí je považována Organizace spojených národů, tak právě instituce sídlící v mnohapatrové budově v New Yorku je velice vhodným kandidátem. Její vnitřní uspořádání, takříkajíc pravidla hry, bylo dohodnuto těsně po konci druhé světové války, tedy více než půl stoletím. V Radě bezpečnosti, která jediná má právo schválit a nařídit ozbrojenou akci proti některému z členských států, zasedají vesměs vítězné velmoci a nutno zdůraznit, že velmoci tehdejší. Tři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti jsou Spojené státy, Británie a Francie. Zbývající dva jsou Rusko, které se po konci studené války přece jen vyklubalo ze Sovětského svazu, a Čína, jejíž zástupci dlouho přijížděli z Tchajwanu a až potom z Pekingu.
Při takovéto konstelaci je namístě otázka, jaké místo mají ve Spojených národech takové země jako Indie, Jižní Afrika či Brazílie, abychom jmenovali reprezentanty z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Kdo ale vysloví jména těchto tří zemí, uslyší ozvěnou z Asie Pákistán, z Afriky Egypt a z Latinské Ameriky Argentina. Kdyby to nestačilo, tak jsou tu ještě země, které byly kvůli své agresivní politice před šedesáti lety poraženy na hlavu a dnes by mohly sloužit za vzor mírové a zdrženlivé politiky, Německo a Japonsko. A proč by právě tyto dva velké a bohaté státy neměly usednout vedle někdejších vítězů druhé světové války?
Už samotný výčet jmen zemí, které by si zasloužily usednout natrvalo v Radě bezpečnosti, je působivým argumentem do diskuse o reformě Spojených národů. Největší potíž ale tkví v tom, že právě výčet jmen zemí, který by si zasloužily usednout natrvalo v Radě bezpečnosti, je působivým argumentem, proč je reforma Spojených národů tak těžká. I v mezinárodních vztazích to chodívá podle pravidla "Chodí pešek okolo", kdy židlí, které jsou k mání, je vždy méně než těch, kteří by na ně chtěli usednout.
Je tu ještě jedna pochybnost. Země jako Japonsko, Německo, Indie či Brazílie jsou jistě dost velké a dost vlivné ve svém regionu. Jenže odpovědnost spojená se stálým místem v Radě bezpečnosti je širší, či lépe řečeno závažnější. Rada bezpečnosti byla před šedesáti lety vytvořena podle principu mocenské rovnováhy, který zaručoval, že bez souhlasu velmocí není možno nic důležitého rozhodnout a že právo veta stálých členů Rady bezpečnosti garantuje, že pokud přijmou rozhodnutí, tak nikdo z vlivných proti němu nemá zásadní námitky. I když je tisíc dobrých důvodů, proč se nám chování mocných nemusí líbit, tak jsou to velmoci, které svým vlivem a v případě nutnosti i mocí dokáží ve světě něco prosadit.
Existuje proto cosi jako mírový paradox. Bylo by snad Německo či Japonsko schopno a ochotno nasadit ve větší míře své vojáky, aby prosadili rozhodnutí Rady bezpečnosti, když například ústava Japonska dodnes zakazuje, aby jeho ozbrojené síly byly armádou v původním slova smyslu? Německo je v tomto ohledu o krůček napřed, ale jeho ochota vyslat své vojáky za hranice Spolkové republiky není valná. Důvody jejich zdrženlivosti jsou historické. Se zeměmi jako Indie, Pákistán, Brazílie či Argentina, které také aspirují na stálé členství v Radě bezpečnosti, je zase jiná starost. Obhajobou svých zájmů by snadno mohly vyvolat ozbrojený spor místo, aby konflikty pomáhaly zklidňovat a řešit. Tím spíše, že pro všechny uchazeče se v nejdůležitějším orgánu OSN nenajde při nejlepší vůli místo. Politické rovnice uvnitř Spojených národů vypadají uprostřed léta abstraktně. Až se v září v New Yorku sejdou šéfové států a vlád, aby rozhodli o reformě OSN, tak se nejspíše znovu potvrdí, že většina dobrých úmyslů ztroskotá na konkrétních detailech.
