Osudy Josefa Jančáře. Rozhlasové vzpomínání etnografa, ředitele Slováckého muzea v Uherském Hradišti

Josef Jančář se narodil 16. června 1931 v obci Těšov u Uherského Brodu v kovorolnické rodině coby nejstarší ze šesti dětí tesaře Tomáše Jančáře a jeho ženy Anny. I když se původně chtěl stát elektrikářem, nakonec ze Slovácka v roce 1946 zamířil na základní odbornou školu v severomoravském Šumperku, aby si osvojil tkalcovské řemeslo.

Tam sice získal vztah k poznání a zpracování tradičních materiálů, ovšem toužil po širším humanitním vzdělání. Přijal proto nabídku bezplatného studia na církevním gymnáziu v Mníšku pod Brdy, které spravoval řád salesiánů. Pobyt v tomto vzdělávacím ústavu byl pro něj inspirativní nejen proto, že sám byl praktikujícím křesťanem. Šťastná podbrdská léta přerušila direktivní likvidace církevního školství ze strany totalitní moci. Gymnázium v Mníšku bylo uzavřeno v dubnu 1950.

Vrátil se do Šumperku a brzy na to začal studovat na gymnáziu v Uničově. Když se naskytla možnost přechodu do Uherského Brodu, tak se vrátil do rodného kraje. Na uherskobrodském gymnáziu odmaturoval. Inspirován aktivní účastí v místních folklorních aktivitách se rozhodl ke studiu národopisu. S tímto cílem odešel na univerzitu do Brna.

Byl aktivní v tamním Slováckém krúžku a mezi jeho členkami nalezl také svoji životní partnerku Marii, s níž vychoval syna Josefa. Za etnografickými sběry často mířil na rodné Slovácko, a to především do oblasti Kopanic na moravsko-slovenském pomezí. Po absolutoriu vysoké školy se vrátil do rodného kraje a počátkem 60. let působil coby dokumentátor v Ústavu lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti.

V roce 1964 se stal ředitelem Slováckého muzea. I díky němu se uherskohradišťská instituce stala jedním z nejvýznamnějších paměťových středisek v kraji. Při jejím rozvoji Josef Jančář spolupracoval mimo jiné s architektem Bohuslavem Fuchsem. Navázal také kontakty se zahraničím, například s jugoslávskými institucemi, a podnítil organizaci řady úspěšných výstav v domácím i cizím prostředí. Přátelil se s Vladislavem Vaculkou, Ludvíkem Vaculíkem a dalšími kulturně činnými osobnostmi.

Koncem 60. let musel Josef Jančář z politických důvodů místo ředitele Slováckého muzea opustit. V přechodové době externě spolupracoval s moravskými památkáři, ale i v tomto mu bylo zamezeno. Když se naskytla možnost spolupráce s Ústavem lidové kultury ve Strážnici, tak výzvu přijal. Nejprve působil coby odborný pracovník JZD Lipov, které vyrábělo slaměné došky pro vznikající strážnický skanzen, a po několika letech se stal odborným zaměstnancem ústavu, který vedl Vítězslav Volavý. Josef Jančář ostatně inicioval též natočení hudebního alba s tímto známým strážnickým primášem.

Až do konce 80. let se také odborně podílel na budování skanzenu Vesnice jihovýchodní Moravy. Po listopadových událostech roku 1989 se na základě konkurzu stal ředitelem ústavu, který z jeho podnětu přešel pod Ministerstvo kultury a stal se institucí s celostátní působností. Hlavou Národního ústavu lidové kultury byl Josef Jančář do poloviny 90. let, avšak i poté, co odešel do penze, externě s ústavem spolupracoval a věnoval se především publikační činnosti. V roce 2008 získal cenu Ministerstva kultury, o rok později cenu města Uherské Hradiště a Zlínského kraje.