Otakar Jeremiáš

V české hudbě reprezentuje tradiční větev tvorby navazující na odkaz skladatelů 19. století. V roce 1907 nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde u Josefa Kličky studoval hru na varhany a u Karla Steckera hudební teorii a skladbu. V letech 1909-10 pokračoval ve studiu skladby soukromě u Vítězslava Nováka a zdokonalil se i ve hře na violoncello u Jana Buriana. Poté se stal violoncellistou v České filharmonii a klavíristou Pražského tria.

V roce 1929 se výrazně podílel na vzniku Symfonického orchestru Československého rozhlasu a stal se jeho šéfdirigentem. Rozhlasovému orchestru se věnoval dirigentsky a dramaturgicky až do roku 1945, poté působil jako dirigent v Národním divadle.

V roce 1943 vydal dvě hudebně-pedagogické knihy (Praktické pokyny k instrumentaci symfonického orchestru a Praktické pokyny k dirigování). Stal se spoluzakladatelem Společností O. Ostrčila a Z. Fibicha, byl předsedou Sdružení pro soudobou hudbu a členem Klubu orchestrálních umělců.

Komponoval především velké orchestrální partitury, často s vokální složkou, např. Cigánovy housle pro sóla, mužský sbor a orchestr (1908), Jarní ouvertura, op. 9 (1912), Fantasie pro velký orchestr a dva smíšené sbory, op.12 (1915) a mnoho dalších.

Jeho odkaz čítá i několik písní, sborů, scénických a filmových hudeb a melodramů. Značný úspěch měla v Národním divadle jeho opera Bratři Karamazovi (1928). Hojně se věnoval také instrumentaci děl českých i cizích skladatelů.

Tituly k pronájmu - viz Kompletní katalog skladeb