Papež František připomněl padesáté výročí slavení římské liturgie v italském jazyce

Když 7. března 1965 sloužil papež Pavel VI. ve farnosti Všech svatých na římské Appia Nuova první mši v italštině, končila tak po půl tisíciletí éra takzvané tridentské mše. Ta se sloužila latinsky a kněz byl během ní obrácený čelem k oltáři.

„My si ale musíme uvědomit, že se jedná o rok 1965. To znamená, jsme těsně po druhém vatikánském koncilu a ta obnova liturgie byla teprve v začátcích, takže ta mše, i když byla italsky, tak vypadala jinak než dnešní italská mše svatá a ještě byla určitá cesta, kterou ta liturgická obnova musela urazit, než dospěla do podoby, jak jí známe dneska.“

Vysvětluje Radek Tichý z Katolické teologické fakulty. První misál s novými texty byl vydán v roce 1970 a říká se mu misál Pavla VI.

Forma mše se v průběhu dějin vyvíjela. První popisy jsou už v Bibli:

„Je tam řečeno, že se Ježíšovi učedníci scházeli, apoštolové mluvili, a společně lámali chléb. Čili to, co my máme dodneška ve mši – bohoslužba slova, bohoslužba oběti, tohle bylo už od začátku. Ale jak konkrétně ten obřad vypadal, to nevíme.“

Jak se křesťanství šířilo, na různých místech dostávala bohoslužba různé podoby. Používal se jazyk typický pro dané místo.

„Je zajímavé, že vlastně v Římě na začátku, v těch prvních staletích se bohoslužba sloužila zřejmě řecky a to proto, že řečtina byla jazykem běžného dorozumění, zatímco latina byla jazykem elity. Teprve asi ve čtvrtém století došlo k přechodu z řečtiny na latinu. To, že latina se takto silně prosadila, souvisí s tím, že západní část římského impéria mluvila latinsky, římské kolonie mluvily latinsky, a národy, které se do Evropy dostaly se stěhováním národů, tak jejich kultura nebyla na takové úrovni, aby dokázala tu latinu něčím nahradit.“

Církev jako dědička antické kultury si latinu podržela svým způsobem až do dneška. Například knihy s liturgickými texty dodnes vznikají nejdřív v latině a teprve potom se překládají do ostatních jazyků. Tendence sloužit bohoslužby v národních jazycích se ale v dějinách objevovaly průběžně.

„Z našeho prostředí my dobře známe cyrilometodějskou misi a dědictví svatého Prokopa a klášter založeny Karlem IV. Na Slovanech, kde se sloužila bohoslužba ve slovanském jazyce. Pak je nutné vzít v úvahu reformační hnutí, které probíhalo v 15. a 16. století. U nás byly vydávány téměř nepřetržitě liturgické knihy, které povolovaly některé části obřadů, například křtu nebo svatby v národním jazyce. Například dialogy s lidmi: Jak chcete, aby se vaše dítě jmenovalo? Berete si zde přítomnou…?“

Změna k většímu připuštění národních jazyků do bohoslužby přišla právě ve 20. století během II. vatikánského koncilu. A symbolicky tuto éru zahájila před 50 lety už zmíněná bohoslužba Pavla VI.