Paroubek a sociální demokracie v Evropě

Jak dnes víme, nerezignoval, oba místopředsedové roztržku vyřešili diplomaticky a označili ji za nedorozumění.

Alexandr Mitrofanov z Práva, který jeho počínání nejsystematičtěji analyzuje, napsal 3. dubna, že "Paroubek zahodil v rozhovoru pro Českou televizi pravidla, která dříve dodržoval a vymáhal na spolustranících. Nechal se ovládnout ublížeností, což pro bezprostředního pozorovatele nedávného sjezdu ČSSD není překvapení."

Kolega Mitrofanov panu předsedovi Paroubkovi jako i jiní komentátoři vyčítal, že čekal, že ho strana bude chválit a poděkuje mu za všechno, co pro ni udělal, jak ji tedy po Grossovi vytáhl z bahna, a to se nestalo, a proto upadl do ublíženecké deprese. Začal sám sebe přesvědčovat o své výjimečnosti a dokazovat to například v Právu na statistikách oblíbenosti, které měly zakrýt jeho šedesátiprocentní vítězství na sjezdu, které je považované za slabé. Je to rozhodně nejhorší výsledek na šéfa strany, proti ktrerému v sociální demokracii nebyl postaven žádný protikandidát.

To je ovšem pouze pohled český, tedy vyjádření vyplývající z malého kontextu. Přiřadíme-li problémy české sociální demokracie, a tím pádem i problémy Jiřího Paroubka do širšího kontextu, tedy evropského, zjistíme, že na Slovensku pravá sociální demokracie zkrachovala a místo ní je na politickém jevišti jen populistická strana pana Fica, v Polsku prožívá velkou krizi a pan Kwasniewski uvažuje o návratu do domácí politiky a v Německu zase v krátké době v čele SPD stojí druhý šéf Kurt Beck, který vystřídal Matthiase Platzeka a po roce je jeho bilance velice podobná bilanci pana Paroubka. Beckova popularita klesá.

Zatímco Jiří Paroubek se soustřeďuje na stálé útočení na ODS a nyní již i na své spolustraníky, Kurt Beck napjal veškeré síly k tomu, aby byl víc přítomný v médiích a chytá se kdejaké banální příležitosti - třeba před Brandenburskou branou dělá reklamu na výstavu věnovanou císaři Konstantinovi, která má být až v červnu -, ale v principu oba pánové vykazují stejný nedostatek: Chybí jim pozitivní program pro budoucnost a vracejí se k tradičnímu slovníku sociální demokracie, který hovoří o straně dělníků, sociální spravedlnosti a míru, jenže tento slovník již vůbec neodpovídá realitě XXI. století. Německo se musí podílet na mírových misích v Afghánistánu či jinde, my musíme uvažovat o obranných radarových systémech, v masových stranách jako je sociální demokracie již dávno nejsou jen dělníci, ale i nejbohatší podnikatelé, živnostníci a státní úředníci a sociální spravedlnost neznamená rovnostářství, ale rovné šance pro každého. Proto slovník, s kterými představitelé sociálních demokratů hovoří, je velmi vzdálen realitě. Nemůže nutně najít převažující odezvu u potenciálních voličů. Poslední pokus na evropském kontinentně Gerharda Schrödera zmodernizovat sociální demokracii po vzoru Tony Blaira, tedy zavést řádné reformy v sociální, důchodové a zdravotní politice, kvůli jiné tradici zkrachoval, a tím se sociální demokracie nejspíš sama na nějaký čas vyřadila z těch, kteří se výrazněji podílejí na formování budoucnosti.

V České republice se pravice - alespoň na čas - spojila se zelenými, kteří vnesli do plitiky ekologii a tradiční podporu rodin v koalici prosazuje KDU-ČSL a v Německu si obě tato tradiční sociállnědemokratická témata přivlastnila koalice křesťanských demokratů CDU/CSU. Za tuto skutečnost v Německu může i chytrá politika mnohonásobné matky a mile vypadající paní ministryně Ursuly von der Leyen, jejíž politiku považuje za lepší 33 procent dotázaných, zatímco politiku vůči rodinám strany sociálních demokratů hodnotí jako dobrou jen 26 procent. Z uvedeného zcela zřetelně vyplývá, že neúspěchy Jiřího Paroubka nejsou jen jeho osobním neúspěchem, ale způsobuje je celková krize sociální demokracie, která by se měla co nejrychleji začít zabývat zásadními programovými prioritami pro XXI. století. Tento úkol zanedbala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .