Patricie Polanská: Na okraj rozpočtu
Byla by to svým způsobem komedie, kdyby to nebylo spíš k pláči: Hlavní politické strany, občanští a sociální demokraté, se neumí dohodnout na tom, kdo bude vládnout. Jedna z nich vratký kabinet shodí, aniž má úplně jasno v tom, co bude dál. Politické strany si pak "najmou" na černou práci, takovou "drobnost" jako je správa státu, takzvaný úřednický kabinet. Prý jen do předčasných voleb. Jenže ani tahle dohoda dlouho nevydrží a úřednická vláda má rázem o více než půl roku delší mandát.
Pak se - samozřejmě se skřípěním zubů - strany v situaci celosvětové ekonomické krize a rekordních rozpočtových propadů domluví na jakž takž úsporném ekonomickém balíčku, na kterém vláda postaví návrh rozpočtu. Ani tahle dohoda ovšem nevydrží dlouho, když jedna strana opět zjistí, že může ještě s pomocí jiných převálcovat tu druhou a upravit si rozpočet podle obrazu svého a svých předvolebních ambicí. Reakce prohrávající strany? Vyzve úřednický kabinet, aby zvážil svou další existenci.
Kdo sledoval debatu k rozpočtu ve sněmovně, mohl plamennou výzvu ze strany ODS premiérovi (a tím pádem celé vládě) nebo ministru financí, aby položili své vládní funkce na oltář rozpočtu, vidět v několika provedeních. Přitom bylo jasné, že by šlo nejspíš o gesto - ODS by i tak neměla sílu přehlasovat levicovou mašinérii podpořenou i několika lidoveckými hlasy. Obětovat se ovšem měl někdo jiný. Jak správně ve svém úvodním projevu připomněl premiér Fischer: Návrh rozpočtu je odpovědností vlády, jeho schválení je ovšem odpovědností poslanců. Tedy politiků. Tohle ovšem nejspíš všichni ve sněmovně raději rychle zapomněli.
Jestliže by měl premiér úřednické vlády nebo jeho ministr financí rezignovat, pak jen proto, že nechce mít s politickými stranami a politiky, s jejich hrami a nezodpovědností, s jejich rozpočtem nic společného. Ne proto, že jedna politická strana prohrála jednu politickou bitvu. I když důležitou a s potenciálně katastrofickými dopady pro budoucnost nás všech. Úřednická vláda samozřejmě potřebuje podporu stran, je na nich závislá.
Na druhou stranu tento úřednický kabinet vznikl z bezradnosti partají, ne jako koncepční řešení situace. Tato vláda tu proto teď není od toho, aby si vybírala, ke které partaji se přikloní, ale politické strany se musí domluvit na alespoň minimálním společném jmenovateli své podpory kabinetu. Když už ho "v tom" nechaly o měsíce déle oproti původním plánům.
Pokud chce nyní ta která strana uražená prohrou stáhnout své zástupce z úřednického kabinetu, je to jistě její právo. Ale v podstatě je to jen další z her, která míjí podstatu věci: co bude dál s touto zemí? Co s rozpočtovými schodky, jak oživit ekonomiku, jak zabezpečit, aby už velmi brzy nedošly peníze na důchody. Co s mandatorními výdaji, které už dnes polykají většinu státních prostředků, a bude to čím dál horší, takže opět už ve velmi dohledné době na ně stát nebude mít bez buď razantního zvýšení daní, nebo omezení jeho výdajů. Na tohle dodnes nikdo z politiků neodpověděl. A tohle je jejich odpovědnost, ne úřednického kabinetu Jana Fischera.
Autorka je hlavní editorka ČRo Rádia Česko
