Pavel Kroneisl

Chlapi v kuchyni jsou mi podezřelí. Jsou samozřejmě profesionální kuchaři, to je něco jiného. Á propos – všimněte si, jak si v televizi každý svůj krok zálibně pochválí.

Nedávno jsem si v týdeníku Květy přečetl velice zajímavý článek na téma ticho. Lékaři a psychologové v něm rozebírali škodlivé účinky nadměrného hluku na lidský organismus.

Dost často slyším kolem sebe žehrání na neochotu, nevstřícnost a dokonce nevraživost personálu v obchodech. Žiju v malé vesnici na Lipensku a máme tady řetězcovou prodejnu.

Můj děda z tátovy strany byl, jak se říká, muž devatera řemesel. Jedním z nich byla i zedničina. Moje babička z maminčiny strany žila v malém domku na malé vesnici.

Vydali jsme se před mnoha lety s partou spolužáků a spolužaček z českobudějovického gymplu i s naším třídním profesorem do Krkonoš. Ubytování jsme měli u jedné starší paní.

Dali jsme koncem minulého roku očipovat našeho jezevčíka Blacka. Poslušni výzev a nařízení o této povinnosti. Zarazila mne hned cena.

Před třemi lety na podzim přibylo k nám domů nové štěně. Jezevčík jménem Black. Byl to hodně zvědavý pejsek a vynikající průzkumník.

Moc dobře si pamatuju na jeden hon, který se v naší vsi konal před drahnými lety.  Je to skutečně moc dávno a mnozí jeho aktéři už nejsou mezi námi.

20. listopadu 1989 bylo pondělí. Byl to den, na který často vzpomínám. Přišel jsem ráno do rozhlasu moderovat pořad, který se jmenoval Dobré jitro z Českých Budějovic.

Mám rád podzim. A to hned z několika důvodů. Za prvé pro krásné ranní mlhy.  Řidiči teď se mnou asi nesouhlasí, ale nešť. Mlha na Šumavě totiž dokáže přeměnit krajinu.