Pavel Tigrid

Minulý týden, dne 25.října 2007, tedy dva dny před nedožitými devadesátinami Pavla Tigrida (narodil se v roce 1917), byla odhalena pamětní deska i na domě, v němž bydlel tento význačný novinář, pokud byv Čechách, v Praze, v ulici U starého hřbitova v Židovském městě, od začátku devadesátých let až skoro do své smrti v roce 2003. Na desce stojí: Vydavatel časopisu Svědectví významně přispěl k pádu komunismu a obnově demokracie v naší zemi.

Při oslavných ódách na Pavla Tigrida se skoro zapomnělo ještě na jedno výročí, které v souvislosti s Pavlem Tigridem je třeba připomenout, a sice, že je tomu právě padesát let od vydání prvních čísel jeho Svědectví, nepočítáme-li první číslo, které bylo dáno do tisku narychlo kvůli prvním protikomunistickým povstáním v Polsku a Maďarsku. Nepodepsaný úvodník prvního čísla má datum 28.října 1956 a jeho první slova zněla takto:

Tento časopis vychází v době revoluce ve střední Evropě. Je to svým způsobem revoluce jedinečná: není namířena proti socialismu, ale proti zemi, jež skutečný socialismus zradila, Sovětskému svazu. Je to revoluce nikoliv za návrat kapitalismu, ale za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života. Je to zápas, vedený lidem proti těm, kdo jej po léta ponižovali, omezovali, odírali a ohlupovali z příkazu cizího diktátora, nyní i Moskvou prohlášeného za zločince. Lid žádá, aby tito muži v cizích službách byli smeteni. Tolik citát ze Svědectví s datem zima 1956.

V té době redakce i její odpovědný redaktor Pavel Tigrid sídlil v New Yorku, pobočka, v níž seděl Josef Jonáš, byla otevřena ve Vídni na Margareten-platz číslo 7. Grafickou úpravu, v níž vycházelo svědectví po celou dobu, navrhl slavný Ladislav Sutnar. První číslo bylo útlé: mělo jen 54 stránek. Další čísla, z roku 1957 se již začala přibližovat pozdějšímu rozsahu. Druhé číslo mělo 90 stránek a třetí a čtvrté vyšlo jako dvojčíslo o rozsahu 112 stránek. Autory byli většinou čeští a slovenští emigranti, kteří se živili jako profesoři na zahraničních, převážně amerických univerzitách. Jako třeba Dr.René Welek, Dr.Radomír Luža, Jiří Horák, Erich Kahler, Miloš Šebor, Eduard Táborský, Blanka Jičínská či spisovatelé jako Jan Čep, ale i básníci z Čech jako Josef Hora, František Halas či profesor Václav Černý.

V závěru svého prvního úvodníku Pavel Tigrid napsal: "Liberální demokracie budou mít ve světě tolik moci, kolik si ji uhájí, tolik sympatií a tolik následovníků, ve světě dnes totalitním nebo neutrálním, kolik si jich získají pružnoou, imaginativní, kladnou a progresivní politikou, prokazující, že demokracie je živou, revoluční společenskou silou."

Poslední slova prvního úvodníku znějí takto: "Postup světových demokracií, na čele se Spojenými státy, v příštích několika letech také výrazně ovlivní růst svobody ve státech střední a jihovýchodní Evropy. Jistě, že Čechoslováci, Poláci, či Maďaři budou mít tolik svobod a práv, kolik si jich sami dobudou, ale míra i rychlost, s níž tato práva budou získávat přímo, závisejí na mravním a mezinárodně-politickém postupu západních demokracií ve světě nově se tvořících ideových, mocenských a kulturních konstelací."

Právě dikcí těchto úvah se Pavel Tigrid zásadně lišil od velké části české emigrace této doby: Nic Čechům a Slovákům nesliboval, nepěstoval v nich plané naděje a nechával si otevřené dveře i k tomu, aby se později mohl proti skoro celému exilu spojit v šedesátých letech s reformními komunisty. K tomu bylo třeba vskutku velké odvahy, a to byl právě ten důležitý krok, který naleptával totalitní režim víc, než cokoliv jiného.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .