Penzijní reforma stále v nedohlednu
Před schůzkou jako po schůzce. Reforma penzijního systému, o jejíž nutnosti jsou čeští politikové přesvědčeni tak zhruba deset let, není v dohlednu ani v obrysech. Lépe řečeno, není na ní shoda napříč politickým spektrem, jaká by měla u tak komplikované věci být. Politikové koalice a opozice se dále pouze shodují na tom, že reforma musí dříve nebo později nastat.
Konkrétnější představu má samozřejmě vládní ČSSD, která už léta ovládá ministerstvo práce a sociálních věcí, jehož rozpočet, také díky vyplácení starobních důchodů, spolyká více než třetinu celého rozpočtu státu. Na rozdíl od ostatních ministerstev, které disponují částkami v řádech desítek miliard, u tohoto ministerstva to jde do stovek. Je proto patrné, že mají-li se ozdravět veřejné finance, pak kromě zdravotnictví, což je podobný případ, měl by se stát zaměřit právě sem. Samo ministerstvo je si toho vědomo a léta na receptech pracuje, bez ohledu na to, kdo je v jeho čele.
Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach proto má nyní jistě nejvíce podkladů a jeho představa odpovídá prý tzv. švédskému modelu, tedy virtuálním účtům. Pravicová opozice v podobě ODS tento model kritizuje a považuje ho za krok zpět. Její představa je více teoretická, což je pochopitelné, neboť není ve vládě a spočívá více na odpovědnosti každého jedince za své zabezpečení ve stáří. Zajímavou, ale zatím nevyzkoušenou variantou, by jistě byla tzv. rovná sociální dávka, v jejímž rámci by si každý občan sám určoval, do jaké sféry svého sociálního zabezpečení ji investuje a kolik si k ní přidá ze svého. Největší nevýhoda tohoto systému je pravděpodobně jeho velmi obtížná realizace. Navíc by si vyžádal značné výdaje, což podle jeho autora, stínového ministra financi ODS Vlastimila Tlustého, bude kompenzováno poklesem administrativních výdajů. To je zatím ale jen nevyzkoušená teorie.
Navíc by tento postup výrazně narušil solidární princip sociálního systému, paradoxně tím, že každý, bohatý i chudý, by dostávali stejně. Není divu, že vládnoucím sociálním demokratům se něco takového příliš nelíbí.
Penzijní reforma v jejich podání je ale také kritizována zleva, KSČM chce zachovat solidární systém, garantovaný státem, a domnívá se, že není třeba s reformou spěchat. Na reformu je prý čas sedm až deset let, možná i patnáct, kdy penzijní systém je prý více méně stabilizovaný.
Předpovědi ekonomů jsou ale zcela jiného rázu, hovoří totiž o nebezpeční zhroucení celého systému veřejných financí, pokud okamžitě nezačnou práce na reformě penzijního systému. Česká republika jako stabilizovaný stát si nemůže dovolit to, co se občas stává důchodcům v Rusku nebo v jiných zemích s méně stabilními poměry, že totiž důchodci musejí na své penze čekat i několik měsíců.
Je proto jen dobře, že se ve Strakově akademii scházejí představitele parlamentních stran. Je proto dobře, že předseda jedné z koaličních stran KDU-ČSL Miroslav Kalousek vyzývá opoziční ODS, aby opustila nulovou toleranci k vládě, pokud se to bude týkat penzijní reformy. Panuje všeobecná shoda, že konsensus by měl jít napříč politickým spektrem. Bylo by totiž velmi trapné, kdyby po výměně vládní garnitury byla jedna koncepce opuštěna a nastolena zase nová. To by vedlo do pekel. Avšak je možné, že to je zatím jen jediná možná shoda. Je totiž velmi složité sladit představy všech politických stran, pokud budou mít tolik politické vůle, jako měly dosud.
Jak bylo už řečeno, o nutnosti reformy penzijního systému se ví už léta. O nepříznivém demografickém vývoji také. Přesto žádná z politických garnitur, ať už pravicová nebo levicová, se k ničemu neodhodlala. Každá věděla dobře, že jde o téma citlivé, za které by je voliči rozhodně nepochválili. Odpovědnost nechtěl přijmout nikdo. Naskýtá se proto otázka, zda-li už nyní není poměrně pozdě.
Reforma penzijního systému nebude totiž zadarmo, ať už bude probíhat podle jakéhokoli receptu. Vždy budou vedle sebe existovat dva systému, starý i nový, a to značné dlouho. Rozdíl mezi oběma bude muset být vyrovnán. Kde na to stát vezme, když už nyní se topí v rozpočtových deficitech, je sporné. Každý nová půjčka zatíží státní rozpočet splátkami a úroky.
I když je pozdě bycha honiti, není možné nepřipomenout varování některých ekonomů, kteří na začátku devadesátých let doporučovali nerozpouštět prostředky z privatizace státního majetku v běžných výdajích, ale právě je použít na penzijní reformu. Bylo by to ostatně i spravedlivé, pokud v dřívějším režimu všechno vlastnil stát a každý byl pouze jeho zaměstnancem, podílel se každý, kdo na státním majetku pracoval, na jeho tvorbě. Spíše než třeba kupónová privatizace spravedlivé by bylo převést prostředky na důchodový účet a tím by se stát uvolnil ruce se stávajícími důchodci a mohl by pracovat na novém systému.
Nyní je bohužel pravděpodobné, že politická reprezentace se na něčem dohodne až tehdy, když důchodový účet bude hrozit opravdu velkou katastrofou.
