Pět let v Bagdádu
Bagdád, 9. dubna 2003. V irácké metropoli se kácí socha Saddáma Husajna a nadšení Iráčané oslavují George Bushe. Bagdád, 9. dubna 2008. Když už si někdo z Iráčanů vezme do úst jméno amerického prezidenta, je to ve spojení: "Pryč s Bushem!"
Ve městě je klid, ale hlavně proto, že auta nesmějí do ulic - i pět let po skončení hlavních bojů totiž hrozí útok sebevražedného atentátníka. A také proto, že mocný oponent irácké vlády Muktadá Sadr na poslední chvíli odvolal mohutnou protiamerickou demonstraci. Odhadem se jí měl účastnit milion lidí.
Porovnání dnešního Bagdádu s Bagdádem z dubna roku 2003 dává za pravdu tvrzení, že Američané uměli zvítězit, ale nedovedli svého vítězství využít. To není v dějinách nic nového: tutéž předhůzku, a také zcela poprávu, udělal geniálnímu vojevůdci Hanibalovi jeho generál Maharbal. A navíc, chyby dělá každý - a Američanům a jejich spojencům, na což se rádo zapomíná, se v Iráku také leccos povedlo.
Může být za dalších pět let v Bagdádu zase dobře?
Není to nesplnitelný sen. Ale sám od sebe se nenaplní. Chyby, které se v Iráku udělaly, se už nesmějí zametat pod koberec. Musejí se jasně pojmenovat. Jen tak se dá zabránit jejich opakování v jiném rouše.
Ovšem závěry, které se z toho vyvodí, musejí být správné. Příklad? Je už jasné, že důvody, kvůli nimž se do Iráku vpadlo, byly trestuhodně pomýlené; že cizí vojska jsou v zemi nepopulární; že náklady na jejich vydržování jsou příliš vysoké. Řešení jako by se samo nabízelo: co nejrychlejší, třebas i překotný odchod z Iráku. A to byla ta nejhorší varianta. Kdo by asi vyplnil uprázdněný prostor? Extremisté.
Irák by se tak mohl změnit v to, co z něj Američané neprávem dělali před invazí: v základnu teroristů. Nebezpečnou celému západu.
