Brněnské kulturní prostředí dalo rozhlasu velkou řadu osobností, které se výrazně zapsaly do historie českého rozhlasového vysílání. Patří mezi ně i P. Adler. V jihomoravské metropoli prožil dobu středoškolských studií, vystudoval Filozofickou fakultu MU, obor divadelní a hudební věda (1949-1953), zahájil zde i svou profesionální dráhu. První angažmá přijal ve Státním divadle v Brně, kde působil jako lektor zpěvohry (1954-1955). Od počátku června 1956 vstoupil do svazku s Čs. rozhlasem (také v Brně) a v něm setrval celých 40 let, od roku 1961 však už jako režisér pražského rozhlasu. I poté, kdy počátkem roku 1996 odešel do důchodu, zůstal věren své profesi a v režijní práci pokračuje dál. Do brněnského studia nastoupil coby slovesný režisér, jenž (podle smlouvy) "je povinen převzít režii jakéhokoli pořadu mluveného slova, který je prováděn ve studiu nebo i jinde, pokud je na uspořádání tohoto programu Čs. rozhlas účasten". Velký význam pro jeho další rozhlasovou práci mělo profesní setkání s redakčními kolegy básníkem J. Skácelem a dramaturgem K. Tachovským. Z Adlerových režijních prací vytvořených v brněnském období jmenujme četbu z románu M. Gorkého Foma Gordějev (1956), adaptaci Fieldingovy komedie Jak starý zmoudřel aneb Panna pannoucí (1961) a Dykovu Milou sedmi loupežníků (k tomuto dílu se vrátil po letech ještě jednou v pražském studiu v r. 1987).
V oblasti rozhlasových her natočil Adler již v průběhu 60. let několik titulů, které se zařadily do tzv. zlatého fondu rozhlasového archivu. Patří k nim především poetická "hra hlasů" A. Přidala Všechny moje hlasy (1967), při jejíž realizaci Adler osvědčil jemné cítění symbolických rovin textu, dále pak hra J. Čapka Země mnoha jmen (1969). Schopnost zvládat širší historická plátna prokázal při realizaci hry Arnošta Dvořáka Král Václav IV (1968).
60. léta znamenala pro Adlera také režii význačných literárních předloh. Natočil (s vynikajícím hereckým obsazením) Apollinairovy Prsy Tiresiovy (1965, v překladu J. Seiferta), Hurníkovy Muzikantské povídky (1967), Máchovy Cikány (1967), četbu na pokračování z románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě (1968). Soustavná Adlerova režijní práce při realizaci povídkové a dramatické tvorby Ilji Hurníka, např. Symfonie s úderem kotlů (1980), prokazovala výrazný rys jeho režijního naturelu - úzký vztah k tématům, jež nějakým způsobem korespondují se světem hudby. Jde zcela nesporně o hlubší vnitřní režisérovo tíhnutí. Jeho jméno nacházíme mimo jiné u realizací hudebně-básnických kompozic, které koncem 60. let v rozhlase natočila někdejší skupina Kontra bratří Traxlerů - Erbenův Štědrý večer a především Máchův Máj (1967). Hudební motivy provázely režiséra vytrvale - natočil mj. hry J. Boučka Requiem (1974) a P. Vodňaruka Trubka (1977). Nejde však zdaleka jen o hudební témata a náměty, pro Adlerův režijní rukopis je typické i nápadité a často odvážné užití scénické hudby. V četbě z románu J. Kerouaca Mag (1979) nechal zaznít hudební improvizace J. Stivína; při realizaci Brechtovy hry Kavkazský křídový kruh (1979) odvážně použil rozsáhlé party hudby P. Dessaua, Dykovu Milou sedmi loupežníků (1987) provází hudba A. Weberna.
Záliba v hudebně-dramatických kompozicích však nezužuje žánrovou šíři, kterou Adler ve své režijní práci obsáhl. Příznačný pro jeho tvorbu je rovněž vytříbený a kultivovaný smysl pro humor - v osobním projevu spíše z rodu strohých, trefných přípodotků, v jeho režijní práci se pak prosazuje zdůrazněná ironie a nadsázka. Tyto vlastnosti doložil opět ve velké škále titulů, např. v četbě z knihy B. MacDonaldové Co život dal a vzal (1979) v podání G. Vránové, v Brázdově Notářském pitavalu II. (1983), jemně úsměvnou rovinu humoru představuje Hrabalova novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1989). S mimořádným ohlasem, jde o velmi často reprízovaný titul, se setkala třídílná dramatizace humoristického sci-fi románu D. Adamse Stopařův průvodce vesmírem, kterou pro P. Adlera dramaturgicky připravil J. Hubička, natočená v roce 1989.
90. léta pak, stejně jako prvních pět let nového tisíciletí, přinesla P. Adlerovi režijní příležitosti převážně v oblasti literatury. Souvisí to mimo jiné s celkovým postupným útlumem dramatické tvorby. Jakkoli úkolů pro režijní práci začalo ubývat, přesto měl P. Adler i v tomto období možnost prokázat kvalitu svého svébytného a charakteristického režijního rukopisu.
Z další režijní tvorby:
B. Fučík Čtrnáctero zastavení (1990), J. Škvorecký Tankový prapor (1990) a Zbabělci (1991), T. Mann Vyvolený, K. Poláček Dům na předměstí, K. Klostermann V ráji šumavském (všechny 1991), I. Olbracht Zázrak s Julčou, F. Peroutka Budování státu, J. Roth Kapucínská krypta (vše 1992), P.-H. Cami Minikomedie (1992), T. Mann Lotta ve Výmaru (1993), V. K. Klicpera Sen, J. Havlíček Neviditelný (obě 1994) jhu