Petr Vizina: Dva Židé a podcastová katastrofa
„Co pro je pro tebe poučení z půl roku války?“ ptá se jeden z mužů.
„Vždycky jsem tvrdil, že jako Židé v Izraeli musíme mluvit dvěma jazyky,“ odpovídá protějšek.
„Jedním proti těm, kdo mají Izrael za zločince. Druhým je interní židovský jazyk, ve kterém se otevíráme bolestivé rozpravě o morálce. Zjistil jsem, že v případě soustavného útoku zvenku nejsem té vnitřní debaty schopný, jako bych zamrzl. Nejraději bych byl jedním z těch Židů, kteří říkají, že jsme v právu. Protože jsme vždycky v právu. Jen se podívejte, jak se k nám svět chová! A co si z těch sto osmdesáti dnů války odnášíš ty?“
Čtěte také
„Pamatuji jistotu sedmého října. Pamatuji smutek sedmého října. O půl roku později jsme úplně jinde. Ptám se, jestli vedeme spravedlivou válku spravedlivě. Jak je možné, že potravinovou pomoc v Gaze organizovala Bidenova vláda a ne izraelská armáda? Jak se stalo, že vedeme morálně nejkomplikovanější válku v době, kdy máme nejzkorumpovanější vládu v našich dějinách? Tyhle otázky mě mučí,“ přiznává ten první.
Citoval jsem vám z posledního dílu podcastu, který se jmenuje For Heaven’s Sake, česky tedy volně přeloženo jako zvolání Bože na nebi nebo Pro Kristovy rány, až na to, že jde o podcast židovský a vzniká v Izraeli. Ti dva staří Židé, spisovatel Yossi Klein Halevi a filosof a rabín Donniel Hartman, mi svými upřímnými a často ostrými rozhovory pomáhali snášet českou debatu o válce v Izraeli, když mi přišla přinejlepším slepá na jedno oko, daleko spíš extremistická a v jistém smyslu, u zastánců Izraele, málo židovská, jakmile Palestince přestala vnímat jako lidi.
Čtěte také
České publikum bývá v pokušení Izrael a Palestince, často na základě kusých a povšechných informací, rozsoudit. Hartman s Halevim jako dva Židé žijící v Izraeli nemají ten luxus nezávazné distanční hry na soudce z lidu.
Někdy, při pomyšlení na rukojmí, která stále ještě nejsou u svých rodin, na civilisty v Gaze, a na padlé izraelské vojáky, je truchlení tolik, že se řeč zadrhne. Což je zdánlivě podcastová katastrofa, ale právě kvůli tomu stojí tenhle podcast za poslech. Řeč, která nezmlkne ani při lidském utrpení, je pohroma, což se snaží naznačit už starodávné biblické vyprávění o Jobových přátelích, kteří namísto spoluúčasti nabízejí posudky a vysvětlování.
Čtěte také
Hartman s Halevim k biblické hebrejštině často sahají. Pomáhá jim ozřejmit konflikt na život a na smrt, který je pro novodobý Izrael realitou od jeho vzniku. „Když přemýšlím o tom, co bude dál, napadá mě úžasné hebrejské slovo mitzinu, nevím, jak je přeložit do angličtiny,“ svěřuje se Halevi v posledním podcastu s pojmem, který biblická hebrejština používá pro vyčerpání, spíš morální než vojenské.
„Sedíme tu nedlouho po tragickém zabití sedmi dobrovolníků, kteří vezli jídlo do Gazy. Neslyšel jsem, že by předseda vlády řekl chatanu – zhřešili jsme – a promluvil o bolesti,“ přidává Hartman další hebrejský pojem, který těm dvěma pomáhá ozřejmit smysl toho, co se děje, a spojuje zkušenost se současností. Tedy nabízí alespoň základní orientaci, kudy se ubírat dál.
Čtěte také
Ti dva svými rozhovory připomínají starodávný zvyk, který zavedli učenci už ve středověku. Povinností debaty tehdy bylo zopakovat nebo alespoň parafrázovat to, co se mi ten druhý snaží sdělit a teprve potom přijít s protiargumentem. To není ukázka nějakého archaického jemnocitu, ale základní podmínka dialogu, aby vůbec mělo smysl se navzájem bavit. Aby nešlo o dva mimoběžné monology, kde se o pozornost publika bojuje hlasitostí nebo bombastickým slovníkem.
O takovém zacházení si v době rychlopalných výměn na sociálních sítích můžeme leda nechat zdát. Proto poslouchám podcast se dvěma Židy, jejichž ohledy, smutky a naděje se mohou vedle nekonečné brutality jevit jako málo praktické. Jenomže je to přesně naopak; síla bez představy, co si se sebou počít, nakonec škodí svým nositelům a Halevi s Hartmanem s tímhle předpokladem počítají.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
