Platy politiků
Kapři si sami rybník nevypustí. Toto rčení poměrně přesně charakterizuje postoj českých zákonodárců k omezení svých požitků a výhod. Řeč je o nekonečných diskusích o zúžení imunity, omezení některých náhrad a také o přiměřené výši platů českých politiků. Pokud se někdo snaží v těchto záležitostech dosáhnout zásadní změnu, naráží pravidelně na odpor.
Nejčerstvějším příkladem může být osud lidoveckého návrhu na změnu systému určování platů politiků. Dosud o nich rozhoduje parlament. Proto občany příliš nepřekvapuje, že pokud dochází k nějakým pohybům, pak v drtivé většině směrem vzhůru, tedy k vyšším příjmům politiků. Návrh KDU-ČSL chtěl nabídnout z pohledu veřejnosti důvěryhodnější mechanismus. O výši platů by nově rozhodoval zvláštní soudní senát složený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Senát by vycházel z údajů Českého statistického úřadu a výše platů politiků by se odvíjela od růstu platů v rozpočtové sféře.
Podle očekávání návrh ve vládě neprošel. Premiér odmítnutí komentoval slovy, že nejde o rozumný mechanismus. Samozřejmě má určité slabiny. Například v tom, nakolik je v České republice skutečně moc soudní nezávislá na moci politické. Zdá se, že dokonale oddělené obě moci nejsou a že by tudíž mohlo hrozit nebezpečí, že soudci půjdou politikům na ruku. Přesto je navrhovaný způsob důvěryhodnější, než ponechání rozhodování o platech v rukou zákonodárců. Samozřejmě lidovecký návrh může i bez souhlasu vlády putovat do sněmovny. Je však velmi pravděpodobné, že ani tam neuspěje. Dá se rovněž očekávat, že odmítnutí bude mít dobře známý scénář.
Už nyní někteří zákonodárci souhlasí s tím, že není šťastné, aby politici sami rozhodovali o tom, kolik budou brát. Zároveň však dodávají, že mají k návrhu dílčí výhrady. Ty v době lámání chleba, tedy při hlasování, většinou bývají zásadní a proto poslanci pro návrh ruku nezvedají. Jiní mají jasno dopředu, a podobné návrhy rovnou označují za populistické. Stačí připomenout nedávné hlasování o omezení výhod poslanců. Ti sice dílčím způsobem omezili cestovní náhrady, ale odmítli zrušit bezplatné vnitrostátní letenky a oproti běžné praxi nadstandardní diety při zahraničních cestách. Navíc omezení cestovních náhrad bylo skutečně pouze dílčí. Ti poslanci, kteří mají nárok na používání služebního automobilu, dostali na vybranou. Buďto budou používat bezplatnou kartu na benzin a z cestovních náhrad jim zůstane "pouhých" 15 procent, nebo si ponechají plnou výši náhrad, ale odevzdají benzinovou kartu. Přesto, že nakonec jde o svým způsobem pouze kosmetické změny, našli se poslanci, kteří tento návrh označili za populistický. Zkrátka dál žijí ve svém světě naprosto odtrženém od reality a kdo je o něj chce byť pouze částečně připravit, je populista. Vzhledem k tomu, že jim podobná taktika dlouhodobě prochází u voličů, mohou si podobnou aroganci opakovaně dovolovat.
Asi nejnázornějším příkladem je dění kolem návrhů na omezení imunity zákonodárců, která nemá v civilizovaném světě obdoby. Politici s kamennou tváří tvrdí, že se s výhradami občanů vůči rozsahu imunity ztotožňují. Zároveň však dodávají, že předkládané návrhy jsou buďto málo propracované, nebo že naopak mají příliš široký záběr. Někdy do novely úmyslně zařadí takovou pasáž, která je naprosto nepřijatelná a poslouží jako pádný argument, proč hlasovat proti. Zkrátka politici vždy najdou nějakou výmluvu, proč pro omezení imunity nemohou zvednout ruku, byť by strašně chtěli. Cynická a nekonečná hra tak může pokračovat. V podobném duchu se podle všeho ponese i snaha o zasazení platů českých politiků do platových poměrů v České republice.
K tomu by skutečně nemusel fungovat soudní senát. Stačilo by, kdyby zákonodárci přijali jasná pravidla hry. Tedy, že platy politiků odpovídají určitému násobku průměrné mzdy, tak jak ji určuje Český statistický úřad. K úpravám by docházelo automaticky, podle toho, jak by se výše průměrné mzdy vyvíjela. Podobně jednoduché pravidlo by šlo uplatnit i v souvislosti s nejrůznějšími náhradami. Vše by bylo přehledné. Každý volič by si zároveň mohl bez problémů zjistit, kolik politik pobírá. Zároveň by se zákonodárci už v budoucnu nemuseli zabývat svými platy a mohli by se věnovat důležitějším věcem. A v neposlední řadě by už politici nemohli mlžit a tvrdit, že novináři nepřesně spočítali jejich příjem, když zjišťovali, kde vzali peníze například na pořízení bydlení. Zásadním nedostatkem takovéhoto řešení z pohledu politiků je, že je příliš průhledné a jednoduché.
Takže určitě udělají všechno proto, aby zůstali v pozici kaprů, kteří budou i nadále rozhodovat o vypouštění svého kalného rybníka.
