Pochod do Emauz
Do Svaté země přijíždí každoročně v době velikonočních svátků velké množství poutníků. A když se potkají křesťanské Velikonoce s židovským svátkem Pesach, jako je tomu v letošním roce, jejich počet se ještě násobí. Všichni se chtějí ponořit do hloubky událostí, které tvoří základ jejich víry. K tomu patří i příběh Ježíšových učedníků, kteří se po smrti svého Mistra vrací domů do Emauz a na cestě potkávají neznámého muže. Na památku této události se na velikonoční pondělí každoročně putuje po stejné trase.
Getsemanská zahrada, chrám Božího hrobu, Via Dolorosa, to jsou místa, na kterých si křesťané zpřítomňují závěr Ježíšova života. Velikonoční neděle ale už patří událostem Kristova vzkříšení a následující dny jsou spojeny s příběhy, kdy se Ježíš zjevuje svým stoupencům. Evangelista Lukáš popisuje cestu dvou učedníků, kteří smutní a zdrcení opouštějí Jeruzalém a vrací se do Emauz. Během cesty se k nim přidává Ježíš, ale oni ho nepoznají, vysvětluje jim Písmo, ale oni stále nerozumí, poznají ho až když s nimi zasedne k večeři a láme chléb.
Tuto událost si každoročně připomínají poutníci, kteří se na velikonoční pondělí vydávají na pochod z Jeruzaléma do Emauz. Byl mezi nimi kolega novinář Pavel Mikšů.
Pavel Mikšů: „Ten start je vždycky v Jeruzalémě, někdy je to od chrámu Božího hrobu, jindy od večeřadla, které je na hoře Siónu poblíž Siónské brány Starého města, a dá se obecně říct, že ze Starého města jeruzalémského se vychází a jde se do Emauz Nicopolis, to je řádově 30, 32 kilometrů. Jde se přes Jeruzalém, směrem na Emauzy a potom Judskou krajinou. Zpočátku jsou to velká převýšení prudce z kopce dolu, prudce nahoru a po čase asi v polovině se krajina trošičku zklidní a je to velice příjemný pochod těch posledních 15 kilometrů.“
Cestou účastníci pochodu vstupují do příběhu učedníků z Lukášova evangelia. Konfrontují se s vlastní zkušeností marnosti, s temnotou, ve které ještě není vidět světlo.
Pavel Mikšů: „Putování do Emauz je takový příběh, který se opakuje mnohokrát v našich životech, když jsme z něčeho špatní, v depresi, hledáme cestu jak dál. Zdá se nám, že to nemá žádné východisko a v tom se k nám přidá Ježíš, který nám vlastně pomůže poukazem na to, že On je Pánem, On je ten, který vstal z mrtvých, a nějakým způsobem z té situace můžeme vyjít - samozřejmě s naší spoluúčastí, a spolučinností.“
Na konci pochodu se potom v Emauzích v ruinách byzantské baziliky slaví eucharistie, která trvá až do noci. Pravidelně přijíždí latinský patriarcha Jeruzaléma i titulární biskup emauzský, který dnes sídlí v Nazaretu. S prožívání velikonočních událostí ve Svaté zemi můžeme mít nejrůznější zkušenosti. Pavel Mikšů byl v Izreali v době, kdy kvůli složité bezpečnostní situaci v zemi nebyli prakticky žádní turisté.
Pavel Mikšů: „V chrámu Božího hrobu bylo možné být půl hodiny - tři čtvrtě hodiny a nepřišel tam vůbec nikdo. A s tím právě souvisí ten můj zážitek, že jsem se tam takhle modlil, mohlo to být v noci ze soboty na neděli, a právě ten zážitek, když jsme tam byli úplně sami, byla to noc vzkříšení a to mi do jisté míry připomínalo tu noc, kdy Ježíš vstal z mrtvých, kdy o tom vlastně ještě nikdo nevěděl a přesto se to stalo, ta zkušenost, že to člověk musí přijmout vírou, aby se to i pro něho stalo skutkem.“
