Podívejte se na klokočí
Po tmě strach nemívám, ale po babičce jsem klokočí měl. Klokočí jako růženec, modlitební pomůcku, bohužel nikoli jako keř, klokoč zpeřený, Staphylea pinnata. K tomu jsem se dostal mnohem později a nejen k tomuto druhu.
Rád bych vás vyzval k účasti v malé anketě: poohlédněte se ve svém okolí po klokoči i klokočí (jistě že ne po růžencích, ale po živých rostlinách) a dejte mi do Meteoru vědět. Máte na to celé dlouhé prázdniny, protože klokoč zpeřený sice v těchto dnech leckde ještě dokvétá, ale ani potom jej nepřehlénete: jeho plody jsou balonkovitě nafouklé, tenkostěnné, dvou až třípouzdré bobulky, v nichž za zralosti chřestí, dokonce klokotá či kloktá (odtud jeho české jméno) zpravidla jen jedno tvrdé krásné semeno - základní stavební kámen někdejších babiččiných klokočí, růženců.
O původnosti klokoče u nás se vedou letité spory. Je více než pravděpodobné, že jen teplé jihomoravské lokality mohou být původní. Řada ostatních nalezišť byla ovlivněna člověkem, který klokoč vysazoval jako zdroj "stavebních prvků" někdejších růženců, babiččiných klokočí. Tak tomu patrně bylo i na dnes už klasické lokalitě nedaleko kaple na vrchu Chotuc u Křince. Možná ale, že to bylo všechno jinak, protože podle dr. Opravila znali klokoč i naši předchůdci z doby halštatské a hradištní. Tehdy jako dnes byla klokočová semena vyhledávána tvůrci lidových ozdob, náramků, náhrdelníků a různých přívěsků.
