Podruhé ve stejné řece

V souvislosti s ústavními zákony je totiž horní komoře dána velmi silná pravomoc. Bez jejího souhlasu takovéto právní normy neplatí. V případě "obyčejných" zákonů má naopak sněmovna relativně snadnou možnost mínění senátorů přehlasovat.

V následujících týdnech proto bude zajímavé sledovat, zda i senátoři vkročí podruhé do té samé řeky. Navíc v situaci, kdy existuje alternativa. Tou je sice rovněž změna ústavy. Ne však jednorázová, ale trvalejšího charakteru. Ze senátní dílny vzešel návrh, aby Poslaneckou sněmovnu mohl prezident republiky rozpustit, pokud se na tom shodne minimálně sto jeden poslanec. V této souvislosti by se snad dala vést polemika pouze o tom, zda by to měla být těsná nadpoloviční většina poslanců, nebo dejme tomu většina ústavní.

V souvislosti s jednorázovou změnou se samozřejmě dá kritizovat to, že pokud jsou politici postaveni před nějaký problém, tak ho neřeší v rámci daných pravidel, ale okamžitě připravují jejich změnu jen pro ten daný okamžik. Přitom v obou případech musí sehnat v obou parlamentních komorách potřebnou ústavní většinu. Z pohledu zvenčí lze proto jen obtížně pochopit, proč dávají opět přednost jednorázové změně. Mimo jiné opakovaně vyjadřují, že ústavu vlastně nepotřebují. Ústava v souvislosti s předčasným rozpuštěním sněmovny totiž nabízí hned několik možností. Je pravda, že jde o procedury zdlouhavé a komplikované. Zároveň však není příliš důvod usnadňovat politikům práci, aby mohli lidi nahánět k volebním urnám každou chvíli. Rovněž je pravda, že v ústavě obsažené možnosti reagují spíše na nečinnost sněmovny.

Výjimkou jsou tři neúspěšné pokusy sestavit takovou vládu, která by získala důvěru dolní parlamentní komory. Po volbách v roce 2006 jsme využití tohoto způsobu byli relativně blízko. První Topolánkův kabinet ve sněmovně důvěru nezískal. Nebýt tzv. přeběhlíků, neuspěl by ani na druhý pokus. V tom případě by se dostal ke slovu předseda Poslanecké sněmovny. A pokud by ani jeho návrh neuspěl, mohli jsme mít už dávno po předčasných volbách. Přitom zemi mohl do té doby spravovat kabinet typu toho současného. Stačilo k tomu, aby právě takový vytvořil šéf dolní parlamentní komory. Zkrátka není úplně pravda, že dobrat se podle platného znění ústavy k mimořádným volbám je cesta téměř neschůdná. Zároveň to nemusí být formalita nebo dokonce parodie. Vždyť po volbách v roce 2006 se vedla poměrně dlouhá jednání a navržené kabinety nebyly sbírkou loutek.

Zkrátka ve sbírce absurdit české politiky se musí na předním místě vyjímat právě fakt, že v dobách politických krizí se prakticky vůbec nevyužívá platná ústava, ale okamžitě se prosazují její jednorázové změny. V dobách relativně klidných pak politici většinou nevěnují případným ústavním úpravám dostatek energie a nesnaží se je prosadit. Zhruba dvacet let po pádu komunistického režimu to není zrovna lichotivé vysvědčení pro českou politickou scénu. Nelze se proto divit tomu, že politici si v současné době nelámou hlavu s tím, zda je jednorázová změna správná, ale s tím, aby byla pokud možno schválena ještě před vyslovením důvěry Fischerově vládě. Jedině v tom případě budou mít jistotu, že bude vládnout do podzimu a ne až do roku 2010, tedy do termínu řádných voleb. Samozřejmě poslanci by tomuto kabinetu mohli vyslovit nedůvěru, záleželo by však na prezidentovi republiky, zda by případnou novou vládu jmenoval, nebo tu Fischerovu nechal případně dokončit v demisi zbytek funkčního období sněmovny.

Právě takováto spekulace názorně ilustruje přístup českých politiků k právu. Ten je dlouhodobě založen na hledání nejrůznějších cest, jak právní normy účelově vykládat, popírat jejich smysl a tím je obcházet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .