Policisté, vojáci nebo zdravotníci – i takové profese na Slovensku vykonávají Romové
Policisté, vojáci nebo zdravotníci – i takové profese na Slovensku dělají Romové, ale o tom už se tolik nemluví. Romové velmi často upozorňují, že i mezi mini jsou úspěšní lidé, kteří pomáhají ostatním a nezáleží na barvě pleti. A co je nejdůležitější svou práci opravdu mají rádi.
Mnozí vystudují vysokou školu, mnozí se bez problému uchytí na trhu práce. Někteří, především romští absolventi, takové štěstí nemají. Navzdory tomu na Slovensku vyrostla mladá romská generace, která dokazuje, že i Romové mohou být vzdělaní a úspěšní. Své o tom ví Rudolf Rusňák, který se vyučil pekařem. Kromě svého povolání vykonává i práci regionálního koordinátora asistentů osvěty zdraví.
„Studovat se mi nechtělo. O studium jsem se začal starat na střední škole. Pochopil jsem, že bez studia to se mnou nebude dobré, nakonec jsem byl na střední škole předsedou třídy a nakonec to se mnou šlo velmi dobře.“
Úspěšné zaměstnání získal především díky dobrému rodinnému zázemí a podpoře rodiny, která mu vždy podala pomocnou ruku.
„Nikdy nemůžeš říct, že nejsi Rom, protože je na Tobě vidět, že jsi Rom. A ten, kdo zatajuje svoji identitu, to bude mít velmi těžké. Vychovávali mě rodiče, kteří jsou integrovaní, kteří chodili do práce, pracují a dokonce otec má za sebou dvě vysoké školy. Tehdy jsem věděl, jak to funguje. Fungoval jsem stále mezi ne-Romy, ale žel Ti dají pocítit, že jsi Rom.“
Mnohé Romy dnes najdeme i ve slovenské armádě. Příslušník Ženijního praporu ze Seredě Patrik Kráľovič věří, že Romové v armádě nebudou v budoucnosti raritou. Sám sebe považuje za dobrý příklad pro ostatní Romy. Vojákem chtěl být odmalička.
„Asi každý chlapec někdy toužil vstoupit do armády, být vojákem, takže u mě to nebylo nijak jiné. Když mi bylo 18 let, vyhledal jsem rekrutační středisko v Košicích a tam jsem se přihlásil.“
Samotní Romové přiznávají, že někteří lidé se neumí smířit s tím, že na Slovensku žijí i takoví Romové, kteří mají vysokoškolské vzdělání a jisté pracovní postavení. Důkazem toho je nadporučík Ján Berky. V policejním sboru ve Zvolenu pracuje 17 let. Na svou adresu už si vyslechl vícero nepřiměřených poznámek. Ani ty ho ale neodradili od práce policisty.
„Stalo se mi, že mi jedna kočka řekla, která na mě nechápavě hleděla a kroutila hlavou: Jak jste nám to mohli udělat – Roma a policajt? Vy máte krást! Z majoritní společnosti s tím někteří lidé mají problém, ale většina absolutně žádný. Když vidí, že vystupování je přiměřené postavení, že člověk je slušný a ovládá ty zákony tak, jak má, tak v tom případě je to všechno v pořádku.“
Ján Berky přiznává, že práce, kterou dělá, není lehká. Potkává však mnoho dobrý lidí, kteří nemají šanci se v životě lépe prosadit. Jak tvrdí, pro jeho práci je prvořadá důvěra a dobrý vztah, zvlášť když pracovník pochází ze stejné komunity. Když například policista zasahuje ve rvačce a Romové ho poznají, mají respekt. Často se potom za své chování až stydí.
„Když je policista Rom a zná tu komunitu nejen z té policejní práce, tak v tom případě má úspěch. Já jsem předtím osady moc neznal, setkal jsem se s nimi až v práci. Takže než jsem si vybudoval respekt a systém, jak na to, tak to chvíli trvalo. V dnešní době už hodně věcí řeším tak, že přijdu, řeknu a jde to samo, nemusím používat žádná policejní oprávnění.“
Rudolf Rusňák, Patrik Kráľovič i Ján Berky ukazují majoritní společnosti jiný pohled na svou komunitu, než jsou tradiční obrázky z osad. Zodpovědnost za svůj život vzali do svých rukou. Jsou důkazem toho, že i Romové se dokáží v životě prosadit. Mnohokrát je za tím ale tvrdá dřina, úsilí a vytrvalost.
