Politická vyjednávání
V tom, co se včera dělo kolem jednání premiérů Paroubka a Topolánka, je možné vidět buď střet zásad, anebo frašku. Přičemž úhel pohledu se asi bude lišit podle voličských preferencí. Na jednom se ale bez úhony mohou shodnout všichni - bouře odešla tak rychle, jak rychle se přihnala. V podvečer se politické nebe projasnilo a v předpovědi se objevilo pokračování rozhovorů.
Vydrží politické oteplení? Stěží. Čekají nás rozhovory stejně komplikované jako dosud. Jde v nich totiž o hodně, rozhodně ne jen o uspokojení ega toho či onoho politika. Hledá se v nich nový recept na soužití pravice a levice. Jsou-li síly levice a pravice dlouhodobě vyrovnané, nelze vystačit se starou opoziční smlouvou, která měla být jen řešením na jedno použití. Ale když ne klasická opoziční smlouva, co tedy?
Při rovnováze sil je zřejmě, že vítěz musí hlavní opoziční síle v lecčems podstatném ustoupit. A že přísun důležitých křesel v parlamentu, státní správě a dozorčích radách nestačí. Jak daleko v ústupcích má ale vítěz voleb zajít? Stačí změkčení jeho předvolebního programu, nebo si má nechat mluvit i do složení vlády? Má si dát vnutit předčasné volby v době, která bude více vyhovovat opozici, protože do té doby ze svého programu prosadí jen to minimum, které mu opozice prosadit dovolí? Co je ještě taktický ústupek a vstřícné gesto vůči soupeři, a co už podtrh voličů, případně politických spojenců?
Kdyby se Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi posléze podařilo na tyto otázky odpovědět, zasloužili by se svými rozhovory o stát. Nepodaří-li se jim to, žádná tragédie. V záloze zůstávají předčasné volby. Ty sice nejspíš přinesou naprosto stejné otázky, ale třeba pak na ně bude odpovídat trochu jiná dvojice.
