Politika jako divadlo

Kromě předsedy Mirka Topolánka, který před médii spíše utíká a Jiřího Paroubka, který je naopak vyhledává - a věnuje tomu nejspíš hodně úsilí, aby byl stále na očích veřejnosti - aby mohl o sobě prohlašovat, že je nejlepší, je to Petr Gandalovič, jehož zase naopak vyhledávají spíše novináři, protože jeho dikce se od způsobu projevu všech ostatních figur zásadně liší: nikoho neuráží a sám sebe nechválí. Je najednou možná jedinou skutečně důvěryhodnou figurou, která budí na jevišti dojem, že má zájem o to, co si občané v hledišti myslí a nejde mu jen o moc. To je myslím hlavní důvod, proč stojí za povšimnutí a proč by se mu měla věnovat větší pozornost.

Nejlépe je rozdíl vidět na komunikaci s novináři: Zatímco pan Paroubek soustavně novináře napadá, tvrdí, že osmdesát procent médií je proti sociální demokracii, viz sobotní Mladá fronta Dnes, či hovoří o tom, že je to poslední odpověď, kterou věnuje volbám a vyčítá zpovídajícímu, že čekal od něj sofistikovanější odpovědi atd. Tedy místo aby pan Paroubek komunikoval prostřednictvím novináře s veřejností, útočí, vytahuje se a rozhovor využívá k tomu, aby předváděl jaký je to svalnatý chlapák. Vlastně opovrhuje občany a domnívá se, že ho stejně neposlouchají, že už dávno nejde o obsah, ale jen o dojem, a to i za situace, kdy dle průzkumů veřejného mínění na popularitě ztrácí a je na tom podobně jako Vojtěch Filip z KSČM.

Pan Gandalovič pracuje opačně: dostane-li přímou a nepříjemnou otázku, aby získal čas na promyšlení o odpovědi, viz třeba v sobotním Právu, začne slovy tahle otázka je jistě na místě a pak celou věc - pokud možno přesně a trpělivě - vysvětluje. Neuhýbá, ani neútočí. Lidé jsou pro něj partneři, s kterými prostřednictvím novinářů pokorně diskutuje, a ne nepřátelé, kteří ho nechápou.

Další závažný rozdíl mezi těmito pány je v pochopení rozdílu mezi předvolební a povolební rétorikou, která je vždy výrazem zralosti politických elit. Tam, kde má demokracie staré kořeny, datem voleb se vokabulár politiků, zvlášť po patovém výsledku, radikálně mění, protože si politici nechtějí předem zavírat žádnou možnost v šachové partii, kterou musí rozehrát, aby země měla co nejdříve stabilní vládu. To, že naše stará garnitura na politické scéně toto pravidlo nerespektuje, zabránilo nejprve asi nejjednoduššímu řešení, a sice tolerování menšinové vlády ODS, které by sociální demokraté v parlamentu, kterému by předsedali, nastavili nějaké mantinely, v nichž by se po celou dobu vlády musela ODS pohybovat a nyní blokuje další přijatelné možnosti spolupráce a upjala se jen na jedinou vizi: velkou koalici bez pana Topolánka. Rozdíl je patrný: Zatímco pan Gandalovič nevylučuje po možném nevyslovení důvěry druhé vládě pana Topolánka ve Sněmovně možnost dalšího vyjednávání se sociální demokracií, kdyby tolerovala principy či zásady ODS, pan Paroubek o panu Topolánkovi tvrdí, že není mentálně, profesionálně a intelektuálně připraven na funkci, kterou zastává. Po těchto slovech, která se samozřejmě dotýkají ostře nejen pana Topolánka, ale i skoro celé strany a hlavně všech jeho spolupracovníků, je velmi těžké si představit, že by vedení ODS mohlo s panem Paroubkem nějak jednoduše začít jednat, a sice i bez pana Topolánka.

V Německu podobnou patovou situaci vyřešil Gerhard Schröder tím, že těsně po volbách odstoupil z vedení sociální demokracie a v Rakousku lidovec Wolfgang Schüssel a sociální demokrat Alfred Gusenbauer změnili okamžitě po volbách útočný předvolební slovník. Nic z toho se u nás nestalo a nestane.

Mluví-li zahraniční sociologové o tom, že zažíváme konec konfrontační politiky, která je založena na kompromisech a že nyní vstupujeme do éry postkompromisní politiky založené na kooperaci, která vyžaduje jinou politickou výbavu, pak pan Gandalovič by takovým člověkem mohl být. Na veřejnosti se totiž prezentuje právě tou novou výbavou a jiným jazykem. Pan Topolánek chce zůstat výhradně za kulisami a pan Paroubek zase chce být stále jen na jevišti a předvádět se. Oba postoje nevykazují nadějnější perspektivu a představují to, o čem političtí psychologové hovoří jako o akcelerujícím se procesu sebezničování politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .