Polská část protiraketového systému podepsána
Polská část dohody o umístění amerického protiraketového systému ve střední Evropě je na světě a nelze než ho přijmout jako sice pro někoho problematickou, ale přece jen realitu. Smlouvy musí schválit parlamenty zúčastněných zemí, kde se očekává bouřlivá diskuse, ale v této fázi si už asi žádná nebude moci dovolit riskovat blamáž své vlády.
I když v České republice se většina hledá těžce a zlí jazykové varují před nakupováním hlasů. Zatímco v Polsku se politické síly předhánějí, kdo má na dohodě větší zásluhu a který z politiků stál blíže americké ministryně Riceové. Podle posledních údajů stoupl v Polsku po gruzínsko - ruském konfliktu o Jižní Osetii poprvé nad padesát procent.
A o to zřejmě tady jde. Kontroverzní umístění raket a radaru má několik rovin, symbolickou, ekonomickou i věcnou. Ta poslední zřejmě vázne nejvíce. Všechny tři zúčastněné vlády, a to je pravda, nebyly schopny svým občanům řádně vysvětlit, k čemu vlastně tento obranný systém má sloužit.
Málokdo chápe, kdo by chtěl rakety vystřelit. Nejčastěji se hovoří o Íránu, nejsou však zatím důkazy, že tato země něco takového vlastní, vyvíjí a hlavně - že by to chtěla použit bez rizika sebezničení. Samozřejmě, je možné se chránit i preventivně, ale je otázka, zda-li například budovat protipovodňové hráze tam, kde povodeň nikdy nebyla.
Ekonomickým aspektem je míněna spekulace, zda-li v případě systému nejde jen o nějaký velmi výhodný obchod zbrojařského průmyslu.
A s tím souvisí otázka poslední, symbolická. Obě země dávají podpisem smlouvy najevo, že jsou spojenci Spojených států amerických a že se nedají zastrašit výhrůžkami Ruska. To s určitými výhradami není už Sovětským svazem a je demokratickou zemí a v mnohém jsou třeba i jeho zájmy legitimní, mělo by se ale zamyslet, proč malé a střední národy, jako třeba Poláci, Češi a Gruzínci nechtějí žít pod jeho vlivem. Nedalo by tolik práce tomu přijít na kloub.
Americký protiraketový systém je tedy realita. Je na armádách zúčastněných zemí, jak ho postaví. Na politicích a diplomatech ale je, aby opravdu sloužil k bezpečnosti a ne k návratu ke studené válce. Snad je tu stále naděje, že se stane součástí nějakého systému kolektivní bezpečnosti, nejlépe v rámci osvědčené, byť v poslední době poněkud nefunkční Severoatlantické aliance.
Radko Kubičko
Autor je komentátorem ČRo 6
radko.kubicko@rozhlas.cz
