Polský instalatér a liberalizace služeb v EU

Obavy z přílivu levných pracovních sil se promítly do debaty o liberalizaci služeb v Evropské unii, když o ní minulý měsíc diskutoval parlament ve Štrasburku. Sklenice, kam měl být nalit obsah příslušné direktivy, zůstala po hlasování europoslanců nedolitá. Podle optimistů, kteří jako obvykle zdůrazňují úspěch, je trochu zázrak, že se o liberalizaci služeb, které dnes zahrnují přes dvě třetiny pracovních míst v Evropské unii, vůbec začalo a nepřestalo mluvit. Pesimisté ale právem namítají: Nač mluvit o pokroku, když se evropským poslancům podařilo direktivu o uvolnění služeb zbavit její podstaty, když národním státům zůstalo dost prostředků, aby příchod těch, kteří by chtěli nabízet levněji své služby jako instalatéři, kadeřníci či automechanici, omezili?

Nápadná na rozhodování evropských poslanců byla shoda těch, kteří by se vzhledem ke své politické orientaci shodnout neměli. Základem většiny, která ve Štrasburku mimo jiné rozhodla, že z liberalizace služeb mají být například vyloučeny oblasti veřejného zájmu, sociálních služeb, zdravotnictví a ochrany životního prostředí, byly dva největší kluby, lidovců a socialistů. I v tom je cítit loňský vznik velké koalice v Německu, protože oběma zmíněným klubům shodou okolností nyní předsedají pánové Hans-Gert Pöttering a Martin Schulz. Aniž by to kdy kdo přiznal veřejně, tak z přízraku polského instalatéra, mají nejvíce strachu ne Francouzi, ale Němci.

Spousta výjimek a nejasné formulace dávající prostor k rozdílným interpretacím jen dokazují málo ochoty otevřít pracovní trhy. To nevypadá zrovna růžově a je snad nějaká cesta z politického labyrintu? Jistou šanci dává Evropský soudní dvůr. Už v minulosti dokázal ve sporných případech překvapivě rozhodnout a nejednou prosadil společně dohodnuté principy proti skrytým zájmům jednotlivých států či jen jednotlivých nátlakových skupin.

Tato útěcha ale bude nováčkům ze střední a východní Evropy stěží stačit. Na to jsou v Evropské unii příliš krátce, aby se spolehli, že co nešlo prosadit nyní přímo, dá tu a tam prosadit později a oklikou. Tak či onak, nováčci se budou muset rozhodnout a nebude to rozhodování zrovna snadné. Z Evropského parlamentu vykostěný návrh liberalizace služeb poputuje do Evropské komise, která zapracuje všechny ve Štrasburku schválené připomínky a změny, a potom se dostanou ke slovu členské státy.

V rozhodování těch, kteří liberalizaci podporují, bude na jedné straně úvaha, že důležité je nějakou direktivu o službách přijmout. Proti tomu bude stát názor, že nabízený kompromis je natolik okleštěný, že si schválit nezaslouží. Ale ani tento argument nemusí stačit. Až dosud se totiž v otevřených sporech uvnitř Evropské unie nováčci - snad s výjimkou několika polských hrozeb - vyhýbali ostré konfrontaci. Vědí, že s kategorickým "ne" je třeba šetřit, protože ten, kdo se k ostatním příliš často točí zády, nebývá v okamžiku, kdy sám něco od jiných potřebuje, vyslyšen.

Jenže ustoupit v otázce liberalizace služeb by znamenalo nejen vzdát se principů, ale také ponechat dosavadní nerovný stav. Nováčci v unii přistoupili na liberalizaci ve třech ze čtyř oblastí. Je tu vzájemná volnost pohybu lidí, zboží a kapitálu a zejména dvě posledně jmenované otevřely dveře k velkým obchodům ještě před tím, než země střední a východní Evropy do unie vstoupily. Německé a rakouské statistiky by mohly vypovídat.

Pokud se neotevře trh se službami, brzy se začnou ozývat nepříjemné otázky: Když to má mít těžké polský instalatér v Francie či Itálii, proč by to měly mít v Polsku lehké třeba francouzské a italské banky? Taková logika vypadá jednostranně a čouhá z ní hrozba kolotoče odvetných opatření. To je sice pravda, ale právě tato logika čouhá z kompromisu o liberalizaci služeb, který schválil Evropský parlament.