Poprava Saddámových spolupracovníků

Jednak jde o to, že soud neposlal na smrt jen bývalého diktátora, což jaksi patří k věci, ale také další jeho spolupracovníky. A to ne jako pomstu, ale za konkrétní a prokázané činy, kterých se ve svýc funkcích dobrovolně dopustili.

Symbolické je ale také to, že na smrt šli dva muži, kteří patřili k hlavním pákám irácké diktatury, a tedy nikoli nějaké obětní malé ryby, jak se to dělo po svržení diktatur východního bloku, kde špičky režimu pohodlně dožívají s nadprůměrnými důchody a před soud se dostávají řadoví pohraničníci či policisté.

Saddámův poloviční bratr Barzán al Tikrítí byl o čtrnáct let mladší než Saddám Husajn. Saddámův otec totiž předčasně zemřel a jeho matka se znovu vdala. V novém svazku měla další tři syny, jedním z nich byl právě Barzán. Jak je dobře známo, Saddám Husajn budoval svůj režim jako rodinný podnik, nejzodpovědnější funkce přiděloval velmi často rodinným příslušníkům, kterým nejvíce důvěřoval. Barzánovi svěřil jednu z nejvýznamnějších funkcí, totiž šéfování Muchabaratu, tajné služby, která měla na svědomí tisíce umučených a zmizelých lidí.

Symbolická je i poprava Awada Hamáda al Bandára, který léta sloužil jako předseda takzvaného revolučního soudu. Jeho obhajoba, že pouze poslouchal příkazy shora a řídil se platnými zákony, je evropskému posluchači dobře známa. Je to věta, kterou se proslavil i Adolf Eichmann, když se před soudem zodpovídal za svou činnost za války, a podobně se hájily tisíce dalších válečných a politických zločinců nejen z dob nacismu. Oba dva, jak al-Tikrítí, tak al-Bandár byli k smrti odsouzeni za podíl na stejném zločinu, kterým byla msta na obyvatelích města Dudžail. Právě odtud pocházeli muži, kteří se počátkem 80. let pokusili o atentát na Saddáma Husajna. Dudžail je město šíitské a atentát se odehrál na počátku irácko-íránské války, která byla - mimo jiné - válkou mezi sunnitským iráckým režimem a teprve nedávno ustavenou šíitskou íránskou teokracií. Pomsta režimu byla krvavá, revoluční soud, kterému předsedal dnes v noci popravený al Bandár, odsoudil k smrti téměř 150 lidí, z nichž mnozí se provinili jen tím, že patřili k potlačovné šíitské většině. Mezi mrtvými bylo i mnoho nezletilých.

Někteří zahraniční kritici současných iráckých poprav, včetně například v USA sídlící Human Rights Watch, poukazují na údajné nesrovnalosti při procesu a prý kruté tresty. S tím se dá jen těžko souhlasit, v Iráku nikdo nerozpoutal žádné orgie hromadných poprav. Sám fakt, že soud těžko hledal důkazní materiál k desítkám dalších zločinů, na kterých se špičky Saddámova režimu nepochybně musely podílet, na cosi ukazuje. Totiž na fakt, že tyto procesy jsou relativně velmi rigorózní, co se procesu dokazování týče.

Soud také neposlal na smrt Táhu Jasína Ramadána, bývalého iráckého viceprezidenta, nebo dva další význačné představitele irácké strany Baas, kteří dostali - v uvozovkách - "jen" patnáctileté tresty, ačkoli se na likvidaci sto padesáti obavytel Dudžailu také podíleli. Čtvrtý obviněný byl dokonce osvobozen.

Tentokrát si také irácké úřady daly pozor na to, aby se neopakovaly incidenty z 30. prosince, kdy se ze Saddámovy exekuce stala hanebná fraška a ne výkon spravedlnosti. Každý účastník musel podepsal slib, že udrží důstojnost celé události. Skutečnost, že Tikrítímu provaz při oběšení oddělil hlavu od těla, irácká vláda zveřejnila dříve, než se z ní stala senzační fáma obíhající v podobě emailu nebo ilegální nahrávky půl světa.

Co z toho všeho vyplývá? Ani dnes, několik let po svržení Saddámova režimu, není zcela jasné, nakolik se celá operace podařila. Írán není stabilní zemí a nezdá se, že by se normální politický a společenský život podařilo obnovit během následujícího roku. Demokratický Irák měl při tom podle Bushových představ vyzařovat do svého okolí zvěst o prospěšnosti a síle demokracie. Měl se stát první dominovou kostkou, která způsobí přeměnu celého regionu. Proces, který vyvrcholil popravou tří usvědčených zločinců, ale přece jen je viditelným pozitivním posunem. Soudní přelíčení se Saddámovými spolupracovníky nevypadá jako msta na bývalých prominentech, ale jako skutečný akt spravedlnosti. A to je jeden z největších iráckých úspěchů posledních let, který posílá do okolních zemí jasný vzkaz o tom, že Irák má zákonnou a zákonně jednající vládu. Něco takového o sobě většina společností v regionu nemůže říci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .