Porodník Karel Steinbach byl členem pražské smetánky. Přátelil se s Peroutkou, večeřel s Masarykem

Není to málo, když o někom řekneme, že to byl opravdu dobrý kamarád? Má ještě to slovo dnes význam? Napadá mě to, když se zamýšlím nad bezmála stoletým životem lékaře Karla Steinbacha (1894–1990).

Tomáš Garrigue Masaryk na vojenské přehlídce v roce 1928|foto:Fotobanka Profimedia

Coby medika jej zastihla první světová válka, která rodáka z Příbramska zavedla až do Albánie. V pamětech barvitě popsal, jak pomáhal na albánském venkově u porodu a několik dní žil v obavách, zda slabá rodička přežije; čekal, že v rámci krevní msty ho přijde manžel rodičky zabít.

Formativním zážitkem byl pro Steinbacha návrat prezidenta Masaryka do Prahy v prosinci 1918. „Odsloužil“ si ho coby poručík armády na rampě u Národního muzea, kolem které prezident projížděl. Pro Steinbacha to byla událost, k níž se mnohokrát vracel.

Byl člověkem, kterému první republika umožnila kariérní i společenský vzestup, v dřívějších nebo pozdějších dobách nepředstavitelný. Po studiích si otevřel vlastní gynekologickou a porodnickou praxi a jeho etablování pomohlo přátelství ze školní lavice: Steinbach totiž na vinohradské reálce sedával společně s Ferdinandem Peroutkou; byl také po celý Peroutkův život jedním z nemnoha, kteří mu tykali.

Masarykova první otázka

Steinbach se stal vyhledávaným porodníkem pražské smetánky. Prolistujete-li vzpomínky ředitele koncernu Lidových novin Julia Firta, dočtete se o pražské stolní společnosti, „táflrundě“, scházející se ve Společenském klubu na Příkopech.

Kromě Steinbacha, Firta a Peroutky tam patřili lidé jako Karel Poláček, Hugo Haas, Jan Stránský, Olga Scheinpflugová a někteří další. Peroutka později o této společnosti napsal, že byla „školou lehkého životního stylu“ – řeč je zkrátka o lidech, kteří si něco podobného mohli dovolit.

Ferdinand Peroutka|foto:Archiv Slávky Peroutkové

Máloco ilustruje tehdejší dobu tak úsměvně, jako Steinbachův „útěk“ do exilu na začátku války na jaře 1939. Vlakem přes Německo do Nizozemí a lodí do Londýna, kde po příjezdu volal Jana Masaryka a chtěl se dát do služeb odboje. Podle Steinbachových vzpomínek Masarykova první otázka byla, zda má s sebou smoking.

„Když jsem řekl, že ano, udal mi čas, kdy pro mne pošle vůz, a že s ním pojedu na večeři,“ napsal Steinbach.

Exilem to skončilo i po únoru 1948, Steinbach byl potom dlouhá léta lékařem v americké armádě a zároveň dál provozoval privátní praxi. Stejně jako ve staré vlasti byl i v USA přítelem a pomocníkem, na kterého vzpomínají mnozí exulanti. Nejeden z nich u něj přespával, dočkal se rady nebo pomoci.

Připomenout Steinbacha jako nezapomenutelného kamaráda by měl i historik Eduard Burget v repríze pořadu Portréty.