Poslanecká imunita
Sledovat názory některých zákonodárců na zrušení alespoň přestupkové imunity a omezení imunity pouze na dobu mandátu může být někdy velmi tristní. Zvolení zákonodárci, v tomto případě senátoři, naznačují občanům své země, tedy i svým voličům, že nejspíš žijeme v neprávním státě, kde státní aparát a jeho policie může kohokoliv klidně šikanovat, aniž by proti tomu byla jiná obrana než poslanecká a senátorská imunita.
Jak si jinak vysvětlit obavy některých senátorů, že za nepohodlné názory může být někdo zcela spořádaný šikanován neustálým přestupkovým řízením? Nebo že státní aparát počká, až senátorovi skončí mandát a pak ho zavře až zčerná jen za to, že pronesl politický projev? Jestliže žijeme ve státě, kde je něco takového možné, pak se jedná o stát policejní, nikoli demokratický a pak je už jedno, kdo bude a nebude mít imunitu. V takovém státě se totiž nedovolá spravedlnosti nikdo, i kdyby měl imunitu dvojnásobnou.
Zcela nesmyslná je úvaha, že by snad imunita zákonodárců měla někoho ochránit v případě, že by se moci opět uchopila nějaká strana, která by zrušila demokracii. Pokud k něčemu takovému došlo, opět by nikoho nezachránila imunita. Nebo si snad zákonodárce, který něco takového naznačil, že totalitní režimy jako byl nacistický nebo komunistický budou respektovat imunitu pána senátora, pokud by se rozhodly ho pro nepohodlné názory zavřít? Poslanecká, senátorská a také soudcovská imunita je institut, který není univerzální zbraní proti šikanování, je to institut, který je právě respektován jen v demokratických poměrech. Totalitní režimy se jím nezabývají. Ty dokonce mnohdy nerespektovaly ani imunitu diplomatickou, kde to je podstatně složitější, protože se v takovém případě jedná o porušení mezinárodních závazků.
Imunita zákonodárců byla zkrátka vždy poněkud sporným institutem, neboť v demokratických poměrech, kde má každý právo na svobodné vyjádření názoru, není potřeba. A v poměrech nedemokratických zase záleží jen na vládnoucí garnituře, zda-li ji bude respektovat nebo ne. I v dobách, kdy institut imunity vznikl a kdy měl jistý smysl jako obrana rodících se samosprávných struktur vůči jinak neomezené moci panovníka, záleželo samozřejmě na kultivovanosti takového vládce, zda-li vydobytou imunitu respektoval.
V moderních demokratických poměrech, kde neomezená moc panovníka už dávno neexistuje, nemá imunita vůbec žádný smysl. Přesto v české ústavě je vymezena velmi široce, což je ovšem zase důsledek bývalých totalitních poměrů. Tvůrci ústavy měli na paměti šikanování nepohodlných osob v době komunismu. Zapomněli ovšem trochu na to, že to jsou právě oni, kdo musejí dbát, aby takové poměry se už nikdy nevrátily. Navíc platí už řečené, pokud by se totalitní poměry vrátily, tak ani 100procentní imunita nikoho před šikanováním neuchrání. Ostatně právě v komunistických ústavách byl princip imunity zákonodárců zakotven a co to bylo platné.
Každý zákonodárce, a to by jim voliči měli připomínat, by tedy měl usilovat nikoli o svou imunitu, ale o svobodné, demokratické poměry v zemi, o právní stát, kde se každý dovolá spravedlnosti, protože to bude záruka, že se spravedlnosti dovolá také zákonodárce.
Nejpádnější je tedy v celé diskusi o imunitě ten názor, že jde o archaický institut, nehodící se do moderní doby, zcela vyčpělý, který by měl být úplně zrušen. Naopak by měl být vytvářen prostor pro demokratický právní stát, kde nejen zákonodárce, ale nikdo by neměl být bezdůvodně šikanován státním aparátem a už vůbec ne za své politické názory. Diskuse by mohla být dokonce vedena i o trestních stíháních takových politických názorů, které by v případě své realizace mohly ohrozit svobodu slova a demokracii.
Tady by asi bylo třeba rozlišit názory a skutečné činy nebo přípravu k nim. Míní se tím například stíhání vydavatele knihy nacistického diktátora Hitlera Mein Kampf nebo komunistického radikála za jeho stalinistické články. Vyspělá společnost si může dovolit nestíhat ani vysloveně protidemokratické názory, v radě by ovšem měla potírat jen konkrétní činy. Například teroristické nebo proti soukromému majetku, ke kterým by případně vedly.
Je tedy zajímavé, že imunitu by vlastně spíše měly obhajovat ty politické síly, které by se mohly dostat do rozporu s demokratickým systémem, což paradoxně nečiní. Imunity se naopak zastávají zákonodárci, kteří se počítají k demokratům a kteří se tedy nemusejí bát, že by se jejich názory dostaly do rozporu s demokratickými principy. Voliči by se jich tedy měli ptát, zda-li opravdu mají tak malou důvěru ke stavu právního státu v České republice a co udělají pro nápravu.
