Postní obrazy u Nejsvětějšího Salvátora dočasně nahradí oltářní plátna
Popeleční středou skončil masopust a začala doba postní – čtyřicetidenní příprava na Velikonoce. Měl by to být čas zklidnění, kdy člověk hodnotí svůj život. Jak toho docílit v dnešní hektické a uspěchané době?
Doba postní je především dobou ztišení a reflexe vlastní životní cesty. Člověk by se měl obrátit do svého nitra, obnovit a prohloubit svůj vztah s Bohem a blízkými lidmi. Inspiraci k meditaci nabízí i postní obrazy Patrika Hábla v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, které dočasně nahradí všechna historická oltářní plátna. Tento odvážný koncept proměny kostela vznikl pro letošní Popelec umělců.
Norbert Schmidt: „Když návštěvník přijde do kostela v postní době, tak vejde do kostela, kde byl zvyklý na bohatou barokní narativitu, kde z každého oltáře, kterých je tu čtrnáct, na něj mluvil nějaký příběh, nějaký konkrétní děj. A u nás se teď stalo to, že je konfrontován jednak s tou redukcí, že už ty příběhy tady nemá, ale místo té redukce mu nabízíme další podnět abstraktní obraz, který opravdu může fungovat jako určité zpovědní zrcadlo a možná jako návod k přemýšlení, k meditaci, protože ty Patrikovy obrazy se vyznačují krásnou monumentalitou, prostotou, tichostí a hloubkou.“
Říká jeden z kurátorů Norbert Schmidt. Zdejší akademický kostel je už několik let otevřeným prostorem pro setkání moderního umění a historické architektury. Kolekce postních obrazů Patrika Hábla navazuje na starobylou tradici zahalování uměleckých děl v postní době a dynamické vyměňování obrazů v kostele podle různých liturgických dob či svátků.
Patrik Hábl: „Zadání byl prostor Nejsvětějšího Salvátora, vystavujeme zde 14 obrazů, průměrný rozměr obrazu je tři metry na dva metry, ten největší má sedm metrů na čtyři metry a to se mi zdálo v ateliéru velké a ideální. Ale tady působí úplně směšně a zanedbatelně, miniaturně, takže ta rozměrnost toho prostoru je kolosální. Byla to pro mě výzva.“
Říká sám autor Patrik Hábl. Jeho koncept oslovil i duchovního zdejší farnosti Tomáše Halíka.
Tomáš Halík: „Jsou to obrazy, kde se setkává černá barva a tmavé barvy se zlatou, ukazují takový paradox, který je typický pro křesťanský pohled na člověka a co si zejména uvědomujeme na počátku postní doby, kdy slyšíme ta slovo o tom, že člověk je prach a popel a zároveň víme o tom druhém pólu lidství, že člověk je obrazem Božím. Já myslím, že toto dramatické spojení je nějak zřetelné, dýchá z těch obrazů – alespoň já jim tak rozumím.“
A jak se obrazy líbí farníkům?
Farníci: „Líbí, protože umožňují různou interpretaci. Dá se nad nimi kontemplovat a mají, myslím, vyvážený poměr naděje a temnoty… Líbí se mi jednoznačně ten nápad vrátit se k tomu principu, že kostel není statický prostor, ale že se mění a že se mění i během liturgického roku, je to velmi zvláštní, je to jinakost a myslím si, že je to velmi působivé a k době postní to patří…“
Postní obrazy Patrika Hábla můžete v kostele Nejsvětěšího Salvátora v Praze u Karlova mostu vidět až do Velikonoc.
